Sestry Blackovy

Každoroční zmatky

První školní den byl poněkud chaotický, což už vlastně bylo každoroční tradicí.

Prvňáčci slepě hledali správnou cestu do svých tříd.

Těch pár nejúspěšnějších z nich již vzpřímeně sedělo ve spoře osvětlené třídě a zaujatě si prohlíželi nové učebnice nebo maváli s hůlkou přičemž vyslovovali nesmyslné změti slabik, které s kouzly neměly pranic společného.

Mnoho ostatních se ale ještě toulalo na chodbě a namátkou otevírali jedny dveře po druhých a doufali, že se jim konečně poštěstí.

Pár jedinců to dokonce vzdalo a vydali se vstříc rozzlobené profesorce McGonnagalové nebo vytíženým prefektům, aby jim poradili cestu do třídy.

Uprostřed schodiště stál hlouček prváků, kteří se mezi sebou hádali a překřikovali se navzájem.
Nikdo si jich ale nevšímal a neokřikl je.

Ti, kteří byli z mudlovské rodiny se nemohli nabažit pohledu na ten magický a okouzlující hrad.Běhali z jedno konce chodby na druhý, párkrát se zastavili u obrazu na stěně a zaujatě si jej prohlíželi.
"Co čumíš?", obořil se na Richarda Stewonsona rytíř s mečem v ruce.
Chlapec zděšeně vyjekl a rozběhl se na opačnou stranu. Soudě podle jeho smrtelně bledého obličeje zřemě spatřil mluvící obraz poprvé životě.

Většina starších studentů se prodírala hloučky brebentících dívek, vyhýbali se rozjařeným prvňáčkům a vytahovali si své nové rozvrhy. Spěšně kráčeli po chodbě, v rukou svírali topinku od snídaně či dopíjeli ranní kávu, kterou propašovali z Velké síně. Vesměs věděli, kam jdou, nohy je instinktivně táhly správným směrem, vyznali se v hradě jako doma, nic je nemohlo zaskočit, mapa hradu bylo zřejmě jediné, co se jim nestihlo přes prázdniny vypařit z hlavy. Až na pár výjimek.

Po včerejším tajným večírku si pár chlapců ze sedmého ročníku nemohlo vzpomenout, kam jít na snídani nebo kde je třída přeměňování či kdo je profesor Křiklan.

"Ahaaa", zakřičel z plných plic jeden z nich, když mu to jeho spolužačka šeptem osvěžila.
"To je vlastně ten Zmiozelskej starouš, co miluje dortíky".

Většina kolemjdoucích vybuchla, protože to řekl dost výstižně.
Sedmák se pousmál.

Úsměv mu však ztuhnul ve tváři a zmizel tak rychle jak se objevil, jakmile zaslechl rozzlobený hlas Minervy McGonnagalové.

"Pane Jordane, proč tady tak hulákáte, nechte si to na famfrpál!", pokárala ho, netrpělivě se podívala na hodinky a vyčkávala na odpověď.

"Nooo, paní profesorko, já jsem se radoval, že už je zase září!", vymyslel si rychle velmi nepřesvědčivou odpověď a silně mu zakručelo v břiše.
Snažil se to zakrýt hlasitým zívnutím.

"To vám tak budu věřit, nemyslete si, že nevím, co jste včera večer dělali.
A běžte si do kuchyně pro něco k snědku, domnívám se, že kde je kuchyně víte, když tam skřítkům včeravelikou náhodou ubylo dvacet flašek ohnivé whisky.
Mimochodem i Sirius Black si umí vymyslet důvěryhodnější výmluvu než vy a to je o šest let mladší ", odvětila mu přísně se sarkastickým pošklebkem.

Otočila se na podpatku a odešla.
'Sirius Black'pomyslela si, 'snad už dospěl'.

Pokud si Minerva myslela, že Black přišel k rozumu, tak se ošklivě mýlila.
Čekal jí další rok plný utrpení.

                   ..................

Sirius seděl na židli v poslední lavici. Rukou si podpíral hlavu a zamyšleně hleděl do prázdna.