Kopla jsem znuděně do kamínku na zemi.
Jsi pořád sama.
Znovu jsem nakopla nevinný kamínek.
Nikdo ti už nevěří.
Kamínek dostal další nášup od mé tenisky.
„Co ti udělal ten kámen tak hrozného, že ho mlátíš?" hrubý hlas mě vytrhl ze zamyšlení a já měla možnost pohlédnout do dokonalé tváře chlapce, který nejistě postával s rukama v kapsách.
„Stejně nic necítí. Je to jenom kámen." Obhajovala jsem se nejistě a pozorovala jeho čokoládové oči.
„I když to bolest necítí, tak to neznamená, že tomu můžeš ubližovat. Pojď, sedni si a pověz mi, co tě trápí." ukázal na dřevěnou lavičku a já poslechla. Tím vlastně začalo naše přátelství.
ČTEŠ
Memory
Short StoryZprvu jsem si myslela, že je skutečný. Později jsem ale pochopila, že mám jen velký problém.
