„Pověz mi něco o tvé rodině." zašeptala jsem a opřela se o jeho kostnaté rameno.
„Nejsou." odpověděl a díval se zasněně před sebe. Pozorovala jsem jeho pohublou tvář a přála si, abych ho mohla na každou tu vystouplou kost políbit.
„Jak nejsou? To jsou mrtví?" zarazila jsem se.
Kde tedy bydlí? To se musí živit sám.
„Dalo by se to tak říct." odpověděl a pohladil mě po vlasech.
ČTEŠ
Memory
Short StoryZprvu jsem si myslela, že je skutečný. Později jsem ale pochopila, že mám jen velký problém.
