Co kdyby... hlavní hrdinkou byla holka (Rozvaliny Gorlanu)

Čtyři

Will strnula údivem. Jak jen mohl vědět, že ten papír zvedne zrovna ona? Že si ho vůbec všimne?

A má tam jít? Když se objeví v baronově pracovně, bude to jakoby se přiznala, že strkala nos kam neměla.

Ale poslání bylo přece adresováno jí. Svoje věci si přece přečíst může. Na druhou stranu jí ho baron nepředal přímo a papírek se jí vůbec nemusel týkat.

Nechtěla si to přiznat, ale bála se i něčeho jiného. Bála se toho, co jí chtěl baron sdělit. Pokazila snad něco? Už se o jejím osudu rozhodlo? Či snad... snad by mohli něco zjistit o její rodině. Možná se dozví své příjmení nebo jména rodičů. Nebo jí dokonce baron sdělí, že není sirotek, že má rodinu, která na ni někde čeká. Jediné pomyšlení na to ji hřálo u srdce, zaroveň si ale zakazovala na krásnou myšlenku myslet. Zklamání by bolelo, a hodně.

Po chvíli přemýšlení se Will vydala do baronovy věže. Jak ale stoupala výš po schodech, její odhodlání mizelo s každým krokem. Posledních několik schodů vystoupala tempem unavené želvy. Už litovala svého rozhodnutí, ale nezastavovala se. Čekala, že ji zastaví stráže hlídkující před komnatami barona, a tím jí dají důvod se vrátit, nikdo tam ale nestál.

Will strnula překvapením. Znamenalo to snad, že baron věděl, že ten blbý papírek zvedne a opravdu za ním půjde? Zhluboka se nadechla a zaklepala na mohutné vařezávané dveře. Po chvíli vstoupila do pracovny a zase se zastavila. Dívala se do země a bála se pohnout. Čekala až jí baron vynadá a přidělí do té nejhorší sedlácké rodiny někam, kde není nic kromě skal.

"Will, nestůj tam, posaď se," řekl baron a sám se posadil do křesla. Will poslechla a nezvednuv pohled rychlým krokem došla k místu, na které jí ukázal, posadila se na kraj a složila ruce do klína. Nastalo ticho.

"Copak, Will?" zeptal se vlídně baron.

"Já... já..." nevěděla co říct Will a po chvíli rozmyšlení vychrlila všechny své myšlenky. "Promiňte, pane, já vím, že jsem to neměla číst, ale já jsem si všimla toho papírku a vážně jsem nechtěla strkat nos do vaších věcí, ale zvedla jsem to a..."

"Tiše Will, uklidni se a podívej se na mě," přerušil ji baron. Will poslušně zvedla oči. "Tak, a teď mi to pověz ještě jednou, ale pomalu a srozumitelně, dobře?"

"Já se moc omlouvám, že jsem přečetla ten papírek, ale všimla jsem si, že tam leží, takže jsem ho zvedla a podívala se, třeba by to bylo něco důležitého. A kdybych ho vrátila, tak byste mě třeba neposílal pracovat na pole."

"Asi tě zajímá, proč jsem si tě zavolal," vypadal baron trochu rozpačitě.

"Will," oslovil ji Halt sedící ve vedlejším křesle. Dívka si ani nevšimla kdy a jak se tam objevil. "Určitě jsi sis všimla, že jsi byla jediná u koho se pořádala zkouška. Ve skutečnosti neměla otestovat tvojí příhodnost do bojové školy, ale zda máš vlohy ke hraničářství."

Will vytřeštila oči, než ale stačila cokoli namítnout, chopil se znova slova baron: "Nic neříkej, vím, co se o hraničářích povídá, ale můžu tě ujistit, že to jsou pouhé řeči. Ve skutečnosti je to opravdu zajímavé povolání. Víc ti bohužel zatím nesmím prozradit."

"Já opravdu nevim, " promluvila nesměle Will. "Je opravdu těžké rozhodnout se pro něco, o čem jsem slyšela jen samé strašidelné věci."

"Netušim, proč s ní vůbec ztrácíme čas," odsekl Halt. "Ať si jde pracovat na farmu."

Will se začala stydět. Baron i Halt se jí snažili pomoct. I když se Halt nechoval zrovna moc příjemně, přeci jen souhlasil, že ji vezme do učení. Ti dva muži jí nabízeli život lepší než to, co by čekalo každého jiného v její situaci, a ona ztrácí jejich drahocenný čas kvůli tomu, že si není jista, zda se jí bude hraničářství líbit.

"Promiňte," špitla. " S radostí se stanu hraničářskou učednicí."

"Skvělé!" netvářil se zrovna moc nadšeně Halt.

"Nevšímej si ho, Will, on je prostě takový. Hluboko uvnitř se jistě raduje, že dostal na starost takovou schopnou a šikovnou dívku jako jsi ty."

"Zítra v osm před mým domem," poručil krátce Halt a odešel. Will si tentokrát stihla všimnout, jak se část zdi za baronovým psacím stolem pohybuje a usoudila, že tam musí být skryté dveře, ale ať se snažila sebevíc, nic neviděla.

Baron si všiml, kam se dívá a poznamenal: "Jsou na nich namalovány kameny, aby připomínaly okolní stěny. Ale teď naprosto chápu, proč si tě Halt vybral. Jsi první, kdo se jich vůbec všiml."