Paní pána Imladris

Imladris

Skupina trpaslíků vedena starým čarodějem sestupovala tajnou cestou k Poslednímu domáckému domu východně od moře. Thorinu Pavézovi se tento nápad nelíbil. Nesnášel elfy, ale nemohl nic dělat. Skupina byla sledována skřety, byli hladoví a unavení. Potřebovali se někde na chvilku usadit. 

"Imladris," promluvil čaroděj, když se před nimi cesta rozestoupila a oni spatřili malebné údolí mezi řekami Brunien a Mšená. "V obecné řeči též známa jako..."

"Roklinka," dokončila za něj nejmenší osoba z celé výpravy, hobit jménem Bilbo Pytlík.  

Skupina přešla úzký kamenný most zakončený kruhem, na kterém se zastavili. Všichni se udiveně rozhlíželi kolem. Ať už měli na elfy názor jakýkoliv, krásy tohoto místa se nemohli nabažit. Přesto v jejich nitrech vládl jistý neklid a nedůvěra ke všemu elfskému. 

"Mithrandire," ozval se za nimi jemný zvonivý hlas. Hlavy všech přítomným se otočily ke schodům, po nichž scházela půvabná bytost. Dlouhé stříbrné vlasy sahající po pas, měla volně rozpuštěné, vylézaly z nich jen špičky elfských uší. Její hlavu zdobila jemná mithrilová čelenka s drobnými zelenými smaragdy, které ladily s očima. I tvář měla půvabnou, stejně jako její matka, Paní světla, Galadriel. Šaty ušité ze zelenkavé látky obepínaly její útlé tělo. Na prsteníčku levé ruky se jí třpytil stříbrný prsten. Zdálo se, že celou její postavu ozařuje jemné bílé světlo. To se ale zřejmě okouzleným trpaslíkům a hobitovi skutečně jen zdálo. "Vítej v Imladris, mellon." Paní mírně pokynula hlavou, přiložila si ruku k srdci a následně ji natáhla ke Gandalfovi.

"Má paní Celebrían!" zvolal čaroděj, uklonil se podstatně hlouběji a gesto zopakoval. 

"Přicházíte za zvláštních okolností." Při těchto slovech Celebrían zkoumavě přejela svýma očima skupinu trpaslíků. Některé z nich okouzlení již přešlo a něco si mezi sebou špitali na účet elfské Lady. 

"Přicházíme za Lordem Elrondem," vysvětlil jí důvod jejich příchodu Gandalf.

"Můj manžel zde teď není," zavrtěla hlavou, "je mi líto."

"A kde je?" pozvedl obočí čaroděj. Než se Paní Celebrían stihla vůbec nadechnout, ozval se zpoza mostu elfský roh. Celebrían pokývla hlavou a jemně se usmála. Zato trpaslíkům do smíchu nebylo. Prudce se otočili a když spatřili elfské jezdce řítící se k nim, semkli se a tasili zbraně. Koně je mezitím obkroužili a nakonec se zastavili. 

Jako první promluvil elf sedící v sedle černého hřebce. Vlasy měl dlouhé a tmavé, spletené, aby mu při jízdě nepřekážely. Šedivé oči působily moudré, stejně jako zbytek jeho tváře. Pravou líc mu však hyzdil ošklivě vypadající šrám, zřejmě čerstvý. Na hlavě dále nosil mithrilovou čelenku a oblečen byl v tmavé zbroji. Vypadal velkolepě a majestátně.

"Gandalfe!" zvolal na čaroděje.

"Pane Elronde," uctivě mu pozdrav opětoval čaroděj. "Mellone," dodal a provedl stejné gesto, jako předtím s paní Celebrían. Elfský Lord mu ho zopakoval. "Odkud jedete?"

"Pronásledovali jsme smečku skřetů, kteří přišli z jihu," odpověděl mu Elrond a seskočil z koně. "Několik jsme jich pobili u vchodu na tajnou stezku."

"Zvláštní, skřetové tak blízko našich hranic," promluvila Celebrían. Její muž k ní přešel, chytil její ruku a políbil ji na ni. Tak jemné a nevinné gesto v sobě skrývalo tolik citu.

"To ano," přitakal, když se otočil zpět na Gandalfa. "Někdo nebo něco je muselo přilákat." Čaroděj přikývl.

"To jsme byli zřejmě my." Elrond se teď zaměřil na skupinu, v jejímž čele postával Thorin Pavéza.

"Vítej v Roklince, Thorine, synu Thráinův," přivítal jej elf. Trpaslík předstoupil a promluvil.

"Nemyslím, že se známe." Nedával si záležet na zdvořilosti. 

"Máte výraz vašeho děda," pokračoval Elrond. "Thróra jsem znal, když ještě vládl pod Horou."

"Skutečně?" odfrkl Thorin, "Nikdy se o vás nezmínil." Elf pochopil trpaslíkovu uštěpačnou poznámku a jemně se pousmál. Nabídl trpaslíkům jídlo a nocleh. 

"Veďte nás," přijali ji trpaslíci po krátké poradě. Elrond pokynul na Lindira, svou pravou ruku, který mezitím sešel schody, aby trpaslíky ubytoval. Sám se otočil ke své manželce, nabídl jí rámě a společně se vydali po schodech nahoru do domu.  

Elrond se vydal do svých komnat, kde se spěšně převlékl, umyl a zmizel dříve, než se k němu jeho žena vůbec dostala. Vydala se tedy do jeho pracovny. Místnosti, kde měl všechny své knihy, uložené na policích, které pokrývaly většinu zdí od stropu až k podlaze. Dále se zde nacházely všelijaké byliny a lektvary. Uprostřed místnosti stál masivní stůl z tmavého dřeva a u něj pár židlí. Z terasy zde prosvítaly paprsky odpoledního slunce a dodávaly místnosti na útulnosti. 

Celebrían se neobtěžovala s klepáním, prostě vešla. Na stole leželo několik rozevřených knih a starých map. Elrond byl nad nimi skloněn a ostražitě v nich něco hledal. Jeho tvář, obvykle tak klidná a mladistvá, teď jevila známky únavy a rozrušení. Poznávala tohle jeho rozpložení. Elrond míval vize, někdy ve formě snů ve spánku, jindy přicházely i za bílého dne. Často se stávalo, že neviděl nic pozitivního a následně se snažil takové vizi co nejpřesněji porozumět a připravit se na takovou budoucnost. To ho potkalo právě teď. 

"Meldanya, co se děje?" promluvila k němu ode dveří. On něco neurčitě zamručel, aniž by odtrhl svůj zrak od knih. Pár ráznými kroky překonala vzdálenost mezi nimi, sevřela mu paži svou drobnou rukou a znovu promluvila.

"Co jsi viděl? Elronde." Konečně se na ni podíval. 

"Sám nerozumím," zašeptal. Celebrían naklonila hlavu, sevřela i jeho druhou paži a obrátila ho čelem k sobě. 

"Netrap se tím. Čas ti vše ukáže, jako vždy." Elrondovi po tváři přeletěl letmý úsměv. Paní Roklinky se zaměřila na jeho zraněnou tvář. Svou dlaní mu po něm jemně přejela. Ucukl a chytil její dlaň.

"To nic není," vyhrkl prudce a vytrhl se z jejího sevření. 

"Nech mě tě ošetřit," nedala se. "Zanítí se ti to a objeví se infekce." 

"Nic to n..." nestihl dokončit svůj protest. Celebrían autoritativně zvedla a zasyčela. Výchova dvou divokých synů v ní zanechala své. 

"Ani slovo. Sedni si," odsunula jednu z židlí. On rezignoval a uposlechl. Jeho paní se chvíli probírala odvary, až nakonec našla, co hledala. V průsvitném lektvaru namočila bílý kapesník a s citem svému muži ošetřila ránu. Když byla hotova, z ošklivého krvavého šrámu zbyla jen tenká narůžovělá jizvička, která do rána zmizí. "Byl to skutečně takový problém?" neodpustila si poznámku. Elrond, který si již vyčistil hlavu a zklidnil rozbouřené nitro se pousmál. Obtočil paže okolo své ženy a stáhl ji na klín. 

Společně tak seděli, mlčky, a dívali se jeden druhému do očí. Elrond odhrnul pramínek stříbra z její tváře a něžně ji políbil. Poté zašeptal.

"Promiň mi mé chování, Melmë cuilenyo." Celebrían zavrtěla hlavou a klidně odpověděla.

"Za ta léta jsem si již zvykla, Meldanya. Už mě nepřekvapíš."

Slunce se již blížilo k západu, když se Celebrían rozhodla vstát.

"Musíme na večeři, když máme tak vzácné hosty." 

"Hosté počkají," řekl klidně Elrond a stáhl ji zpět. "Stejně si myslím, že o elfy zase tolik nestojí."

"To neznamená, že se jako hostitel můžeš zpozdit," napomenula ho. Zavrtěl hlavou a naposledy svou ženu políbil, než ji nechal vstát a společně se vydali na večeři.

-----------------------------------------------------------------

*Meldanya = Můj drahý/Má drahá
*Melmë cuilenyho = Lásko mého života