Tiffany

5. kapitola

Už je po škole. Jsem hrozně nervózní a netuším, co se bude dít. Od té doby jsem ve škole Sama nezahlédla. S holkami se rozloučím objetím. Ještě mě povzbudí a já se vydám k místu našeho srazu. Zatím tam není a já začnu nervózně přešlapovat. Čekám už deset minut a on se pořád neobjevil. Pustím si písničky na uklidnění. Už tu stojím půl hodiny a došlo mi, že nejspíše nepřijde. Najednou mi přeruší písničku vyzvánění. Volá mi mamka. "Ahoj Tiffany, nestíhám dnes vyzvednout Angeliku. Zašla bys tam prosím?" řekla mi mamka. "Jo jasně, jdu tím směrem." odpovím ji. Alespoň nepůjdu domů sama. "Díky zlato, ahoj." řekla a položila telefon. Pustím si znova písničky a jdu směrem ke školce.

"Dobrý den, jdu si pro Angeliku." řeknu vychovatelce. V tom vyběhne Angee ze dveří a běží mě obejmout. "Běž se obléknout" řeknu a usměji se na ní. Najednou někdo vejde, ale já se neotočím. Chtěla jsem jít pomoct Angee, ale někdo mě chytil za ruku. Škubnu s sebou a otočím se. "Tiff" řekne mé jméno, ale já se otočím a chci odejít. "Proč se mnou nemluvíš?" řekne nechápavě. "Ty se ještě ptáš?" zvýším na něj trochu hlas. "Vždyť jsem nic neudělal." řekl smutně a sklopil hlavu. "Můžeš mi říct, proč jsi nepřišel?" už to nevydržím. "Kam jsem nepřišel?" řekl nechápavě. "Na ten sraz, vždyť jsi mi dal vzkaz, že půjdeme spolu domů." řeknu mu a chci už opravdu odejít. Jeho odpověď mě však zarazí. "Já jsem ti nic nedával. Dneska mám trénink a vždycky chodím vyzvednout sestru." vysvětlí mi. Já vyndám z kapsy papírek se vzkazem a ukážu mu ho. "To jsem nepsal já. Mám jiné písmo." řekne. "Vždyť jsi mi ho dával do ruky." řeknu nechápavě. "Musel ti ho dát někdo jiný." řekne. "Dobře, nepůjdeme teď spolu domů?" usměji se na něj. "Proč ne?" řekl a já měla hroznou radost.

Cestou jsme si povídali o různých věcech. Najednou holky zastavily u hřiště a hrozně moc chtěli na něj jít. "Tak jo, ale jen na chvilku." řeknu jim. Holky se rozeběhly na prolézačky a já se vydala si sednout na houpačku. "Jo tak madam je ještě malinká a musí se jít houpat." řekne Sam a začne se hrozně smát. "No jo, ale já jsem tak malinká, že se neumím ani rozhoupat." řeknu mu a on se ke mně rozejde. "Tak já tu princezničku rozhoupám no." řekne a začne mě houpat. Strašně se u toho smějeme. Sam mě už přestal houpat a obešel mě. Teď stál naproti mě a já se rozhodla skočit k němu. Můj skok se ale trošičku nepovedl a já spadla na zem. Sama jsem stáhla s sebou dolů a tak jsme se oba váleli na zemi. Leželi jsme a koukali si do očí. Zadívala jsem se do těch jeho. Má je světle modré a já se v nich začínala topit. Sam se usmál a chytl mě za ruku. Jeho dotek působí na mém těle něco zvláštního. Celá se chvěji a to se zatím nikdy nestalo. "Co je princezno?" řekne tak krásným hlasem. "Nic" řeknu a rychle vstanu. Najednou ho plácnu do ramene a on na mě divně kouká. "Máš babu" zařvu na něj a už utíkám pryč. "No počkej" rozeběhl se za mnou. Měla jsem celkem náskok, ale ten se po chvilce vytratil. Chytil mě a hodil si mě přes rameno. Začala jsem mu bouchat do zad. "Pusť mě ty stvůro" křičela jsem a přitom se hrozně smála. Nijak to nezabralo a donesl mě až zpátky na hřiště. "Proč ji takhle držíš?" řekl dětský hlásek. Byla to Lisa. "Eeeh, no víš ona hrozně zlobila, tak jsem ji musel vzít na rameno." řekl Sam a pak mě položil konečně na zem. Angee něco špitla Lise a obě se začaly hrozně smát. "Už půjdeme" řekla jsem Angee." Museli jsme se rozloučit, protože každý jdeme jinou cestou domů. Objala jsem Sama a on mi obětí opětoval. Pak jsme už šli domů.

Doma se nic zajímavého nestalo. Dělala jsem si úkoly, malovala a pak šla spát.