Až na konec světa

2.

Je den dvanáct. Každou nocí je blíže u mě. Když jsem sem se vzbudila poprvé, stálo to u dveří mého pokoje. Když jsem se vzbudila včera, stálo to hned vedle mé postele. Každou noc se budím v 01:56. Napadlo mě nechodit spát do dvou, ale něco mě vždy uspí. Také jsem zkoušela neotvírat oči, když se vzbudím, ale zase mě něco donutilo. Nejhorší je, že se nemůžu hýbat! A když jsem se pokusila zakřičet, také to nešlo. A navíc jsem se brutálně zhoršila ve škole. Samozdřejmě mě napadlo o tom říct rodičům, ale jakoby ni nějaký hlas v hlavě nakecával, ať to nedělám.

Jsem v koncích. Je večer a já na sto procent do půl hodiny usnu. Jelikož to minulou noc stálo nalepený na mí posteli, čeká mě dnešní noc něco hroznýho! Netuším co by se mohlo stát. Už ležim v posteli i přes to, že si nevzpomínám, že bych do ní vlezla. A teď jsem usl....

01:56
Otevřela jsem oči. Sedí to na mně a drží to nůž. Chci ječet!!! Nic se neozívá. Napřahuje to nůž!! A řež.....

„Áááááá, to néééé!!!!!” „Pane bože, naše dcera je mrtvá!! Kdo ji mohl podřezat, vždiť jsme zamkli!!” vykřikla hořkým pláčem natka oné dívky. Pak už si jen položila svoji hlavu na dívčino tělo a začala s hlasitým řvem proklínat svět.