Joker - Začátek konce Gothamu

Kdo jsem?

Ležím v sutinách, vzduch je cítit kouřem, plamínky ohně lehce probleskují mezi kusy betonu. Jediné co slyším, je nepříjemné pískání v uších. Zahlédnu, jak se ke mně blíží nějaké boty. Nemohu se vůbec pohnout. Majitel těch bot si ke mě kleká, vidím hlavu, ústa se mu pohybují, ale žádná slova se ke mě nedostávají. Muž se zvedá, snažím se křičet o pomoc, ale z pusy se mi nevyline ani hláska. Jen mi vystřelí příšerná bolest do hlavy. Cítím železitou pachuť na rtech, krev, a neustále se řine další. Oheň pomalu postupuje ke mně. Vidím jak se jeden člověk zmítá a kroutí v křečích, jak ho plameny objímají ve smrtelném sevření. Znovu se pokouším dostat se pryč, ale má pravá noha je zaklíněná. Ostré ocelové dráty trčí všude z kusů bývalé budovy. Boty se znovu přibližují, na zem dopadá lehátko, někdo mi uvolňuje nohu.

Vidím velkou budovu s vymlácenými okny. Cítím, že jsem nějaké střepy chytil i já. Temná obloha je zbarvena šedivě kouřem a reflektory, které pročesávají okolí. Je jasná noc a hvězdy se mísí s jiskrami, které odlétávají od té hrozné tragédie.

Do očí mě praští světlo baterky. Jsem v sanitce, zjišťuji, když se mi přizpůsobí zrak. Další výbuch otřásá záchrankou, dveře se zavřou a naskočí motor. Za chvíli cítím bolest tak ohromnou, že se mi chce řvát. Jakýkoli pohyb však způsobuje další muka a tak tisknu zuby těsně k sobě a napínám snad každý svůj sval. Klepu se bolestí a tím gejzírem krve, co se mi znovu spouští to pusy. Lehké pramínky krve už stékají po tváři. Pískání se mírní a já zaslechnu první slova.

„Sakra, ještě víc to krvácí. Vyndal si konečně ten střep?" říkal jeden hlas.

„Jo už ho vytahuju, měli jsme mu dát anestetika, už přichází k sobě."

Ohromný kus skla cinkne do plechové misky.

„Je stabilizovaný" říká ten první. „Haló pane, jak se jmenujete? Víte kde to jste? Víte co se stalo?"

Nevím. Nevím vůbec nic, jen jediné. Stále žiji. Přežil jsem to. Jsem šťastný, tak jako nikdy. Chce se mi smát. Vlastně se už směji. Nejde to zastavit.

„Haló pane, je vám dobře?" povídá ten druhý. „Nebojte pomůžeme vám."

Nepotřebuji pomoc. Žiji a jsem šťastný. Jediné co potřebuji je najít, jsou odpovědi na ty palčivé otázky, které mi nyní neustále znějí hlavou. Klíč k nim je zasypán někde hluboko pod těmi sutinami. Ztracen v okamžiku, kdy mě vytáhli a odváželi pryč. Daleko od jediné jisté odpovědi na vše co se stalo a já si to nepamatuji. Byl jsem unášen do neznáma.

Ti dva se spolu znovu začali bavit, mezitím co do mě píchali, matlali na mě další léčiva a způsobovali další bolest, zanedbatelnou. Více mě bolela ta slova v mé hlavě. Kdo jsem? Kdo jsem? Neustále se vracela jako melodie, co si musíte broukat celý den. Ta otázka však byla jako kyselina rozlévající se po mozku.

Po chvíli se jeden znovu zeptal.

„Pane, vzpomínáte si kdo jste?"

Ta slova mnou projela jako břitva.

„Já," vyšlo ze mě tlumeně. „Já jsem já."

Na stolku s léky ležel skalpel, zřejmě se ho na mě chystali použít. No a tak jsem ho nejdříve vyzkoušel já na ně, první byl ten zvědavec. Lehoučce zakňoural a po chvilce se svezl na zakrvavenou podlahu záchranného vozu. Bylo to tak smutné a děsivé, že jsem se musel až smát. Postavil jsem se a dlouze jsem se zahleděl na druhého záchranáře, co se rozmýšlel, jestli má zachraňovat svého kolegu nebo se mi postavit. Jeho dilema jsem se rozhodl vyřešit za něj.

Skalpel se mu do břicha zabodl až z něho koukaly jen dva centimetry. Z očí mu crčela bolest. Tvář se mu kroutila do nejrůznějších šklebů a mně samotnému začali cukat koutky. Stále žil, a já si ty chvíle vychutnával. Ke konci začal křičet tak nesnesitelně, že ani můj smích ho nedokázal přehlušit. Našel jsem nůžky, které jsem mu vrazil do očí, protože mě už ten pohled nudil.

Sanitka prudce zabrzdila a já jsem uklouznul po té nepleše, co vytvořili ti dva otravní páni. Hlavou jsem narazil do stolku, kde byla otevřená miska s nějakým smradlavým práškem, který se mi dostal do nosu a do očí. Dlouze jsem si je promnul. Když jsem je znovu otevřel, viděl jsem, jak na mě ve dveřích zírá zděšený řidič sanitky. Srandovní situace ne?

„Pane bože...ó můj bože," vypadlo z něj nakonec. Pomalu jsem se drápal na nohy, celé tělo jsem měl ztuhlé. „Joan zavolej GCPD, do prdele to je psychopat" něco stále drmolil do vysílačky, zatím co se pomalu vzdaloval. Vyndal jsem nůžky z ještě teplé mrtvoly, trochu to mlasklo.

„Kdo jste? Co po mě chcete?" Křičel z dálky několika metrů.

„Ááá, zase ty otázky, otázky, otázky, otázky." Opatrně jsem překročil prvního zvědavce a hlavu mi drásala ta odporná oslova. Ten řidič se dal do zběsilého útěku. Měl jsem chuť ho pronásledovat, ale měl jsem složitější úkol.

Zjistit, kdo jsem.