Joker - Začátek konce Gothamu

Blázen

Právě jsem zažil deset nejpozoruhodnějších minut mého života. V podstatě si pamatuji jen tyto krátké okamžiky. Je to jako bych se narodil a žil jen od toho výbuchu, od mého zrození. Sedím tu na zadním nárazníku sanitky, ze které pomalu odkapává krev ze dvou otravných šílenců, co mě chtěli unést. Nevím, kde to jsem. Vůbec to tu nepoznávám. Všude jsou mrakodrapy, svítící billboardy a hluk motorů aut. Siréna sanitky taky stále houká. Rozhodnu se jet na místo, které si pamatuji jako poslední, k troskám té budovy. K troskám mého života.

Nasedám do kabiny, klíčky jsou v zapalování. Ani nevím, jestli umím řídit. Jednám automaticky, a když se vůz bez problémů rozjíždí, usuzuji, že asi ano. Rozrážím auta nejen sirénou a chaoticky zahýbám do různých ulic. Nevím kam jedu, nikde nic nepoznávám. Náhle se octnu ve slepé ulici. Nemá cenu jezdit po městě v záchranném voze, když se už sám zachránit nedokážu. Vystupuji z něj a v tom zahlédnu svůj obraz v bočním zrcátku.

Tak takhle vypadám? Toto jsem já? Dívám se na muže v roztrhaném obleku. Košile je neustále třísněna krví, co odkapává z rozpáraných tváří. Nejen na rukou mi ulpěl černý popel, ale je rozetřen i okolo očí. Celou tvář pak překrývá prášek, na který jsem upadl.

Tak takhle teď vypadám? Lehce si zajedu do krátkých kudrnatých vlasů. Nahmatám cosi lepkavého a mazlavého. Zelený balzám mi překrývá rány, které se záchranáři snažili ošetřit. Pomalu přejíždím jazykem po rtech, nikde snad nekončí. Cítím, jak se krev ztrácí z těla, tím jak se košile stále více barví. Vrhl jsem se do nitra sanitky a po chvíli štrachání jsem našel to, co jsem hledal. Jehla a niť se tak za chvíli promotávaly zbytky mého obličeje, jak jsem se sám zašíval. Svůj bývalý obličej jsem si také nepamatoval, a tak jsem usoudil, že se mi to celkem povedlo, poté co jsem došil poslední uzlík na nové tváři. Snažil jsem se přesvědčit, že jsem našel svoji bývalou podobu, ale ani to mi nic o mé minulosti neprozradilo.

Světla sanitky vždy vesele osvětlila na okamžik moji tvář. A pak jsem si to uvědomil. Od teď žiji pro okamžiky, pro letmé bliknutí světla, pro nevšední momenty. Od teď jsem a budu takový. Toto jsem já. Toto...

K siréně mé sanitky se přidala ještě jedna. Nízké auto s nápisem GCPD zastavilo u vjezdu do slepé ulice.

„Zůstaňte stát, ruce dejte za hlavu," ozvalo se z megafonu.

Nikdo mi nebude nic přikazovat. Rozhodl jsem se pomalu otočit a prohlédnout si toho odvážlivce zblízka.

„Co to má být? To je nějaký vtip?" Ozval se přikrčený mužíček za dveřmi svého vozu.

Vtip? Byl snad můj život vtipný? Byl prosycen smíchem mým nebo na můj účet? S bolavou nohou jsem dělal velké kroky směrem k policistovi.

„Jménem zákona vás vyzívám, zastavte. Ruce vzhůru! Identifikujte se! Kdo jste?" Bylo to jako zamávat rudým hadrem před býkem.

„Teď to bude vtipný," dořekl jsem s úsměvem.

„Žádám posily, nějaký šašek tu nechce uposlechnout výzvy veřejného činitele, žádám povolení zakročit..." drmolil čísla protokolů do vysílačky, zatím co já jsem se snažil vytáhnout skalpel z břicha toho mrtvého chytráka.

„Povoluje se," ozvalo se šustivě z vysílačky. Policista si stoupnul před auto a zamířil pistolí do boku sanitky. Ozvala se rána a dovnitř pronikla střela i s kusy kovu.

„Vzdejte se!" Křičel vystrašeně.

Vzdát se? Čeho? Života, který žiji necelých dvacet pět minut?

„Ne. To asi ne. NE, NE, NE." Odpovím mu rázně a začnu se smát.

„Jménem Gothamské policie se vzdejte." Za jeho slovy následoval další výstřel do vzduchu.

Schoval jsem skalpel do saka a dal ruce nahoru. Strážník se začal shánět po želízkách a vůbec nedával pozor, čehož jsem využil. Nasedl jsem do záchranky. Zařadil jsem zpátečku. Se smíchem jsem šlápnul na plyn a vycouval jsem na hlavní ulici. Pana policistu jsem tam samozřejmě nemohl nechat. Cestou jsem ho trochu rychleji nabral, ale co spěchal jsem.

Smál jsem se tak hlasitě, že jsem přeslech troubení mohutného náklaďáku, který nemohl zastavit. Chvíli jsem se točil. Páni to byla jízda. Sanitka se už použít nedala, ale auto toho šíleného policisty ano. Pohlédnu na něj, leží tam, hlava zvrácená na silnici, tělo bezvládné na chodníku. Pistole se na mě vyzývavě leskne. Musím ji zvednout a zkusit, jak se vlastně používá.

Paní se psem na chodníku, prásk, prásk, paní se psem leží na chodníku. Uculím se.

Vezmu si mírně odřené policejní auto a rozjedu se do krásné Gothamské noci. Vtom se vysílačka rozezní.

„Johne, míří tam Mike a Dave. Vydrž."

Ššš. Je tichá noc, přesvatá noc. V spánku svém...

„Johne, ozvi se," říká ženský hlas ve vysílačce naléhavěji.

„Neboj puso, John tam počká." Zasměji se.

„Kdo jste, co chcete?"

„Já jsem ..." Hlavou mi proběhne celá půlhodina mého dosavadního života.

Já...Vtip...Šašek...Hahaha.

„Já jsem Joker a chtěl bych, aby jste se zasmála."