Přeživší

1. Zachráněn

Na obrázku je hl. postava

Ležel jsem na zemi a cítil jak pomalu že mě odchází teplo. Celý jsem se třásl ale stejně jsem se sám nedokázal pohnout. Neměl jsem síly. Už je to dlouho co jsem vůbec našel něco k jídlu či jen zavadil o něco k pití. Byl jsem na prázdné silnici, uprostřed, ale nebál jsem se, že mě někdo zajede. Auta už přestala jezdit dávno.
Svět upadl do chaosu, když se rozšířila nemoc. Chvíli se to zdálo jako nějaký zlý sen, kde si myslíte, že videohra se stala skutečností. Jenže hlavní problém byl, že tohle je realita. Nikdo tomu nemohl že začátku uvěřit a když všem začínalo docházet jaký to je problém, tak už bylo pozdě. Snažili se vytvořit lék. Ale.. Od toho co to oznámili se už neohlásili.
Sám netuším jak jsem do teď mohl přežít. Slabé tělo. Jen jsem utíkal. Snažil jsem se vyhýbat všem.. Nakaženým. Ale několikrát se mi to nepodařilo. Měl jsme sebou kovovou tyč kterou jsem je vždy více méně umlatil tak abych mohl utéct. Tu jsem ale teď cestou ztratil, když se snažil utéct.
Sice jsem jim utekl, ale je tu fakt, že tady jsem asi skončil.
Neměl jsem ani sílu otevírat oči, když jsem slyšel kroky. Už jsem se smířil s tím, že tady má cesta končí.
„Hej chlapi, myslím, že jsem si našel hračku!“ uslyšel jsem hlas. Poprvé za tu dlouhou dobu lidský hlas, který nedoprovazeli ječící zvuky a nářek. Byl to úplně normální hlas. Hlubší hlas. Myslím že mám jen bludy. Málo kdo přežil a určitě by se nezabýval mnou, když vypadám jak ty mrtvoly. Proto jsem se stále nehýbal.
Ale uslyším, jak se ke mě kroky stále přibližují. „Jamesi! Dávej pozor. Co když je to jeden z nich!“ křičel nějaký jiný hlas. Nechápu proč mě tady nenechají. Proč tohle musím poslouchat? Kdyby to bylo aspoň něco pěkného.
Kdyz v tu najednou mě někdo mírným kopnutim otočil na záda. Nechápal jsem to. Takže.. To není halucinace. On.. On tady vážně někdo je? Chtěl jsem začít prosit o pomoc ale na nic jsem se nevzmohl. Když jsem se pokoušel otevřít ztěžklá víčka, tak mě ozařilo ostré poledni světlo. Chtěl jsem pohnout rukou, ale neměl jsem sil.
Pak ale jsem ucítil úlevu. Objevila se totiž nademnou hlava a já se mohl podívat před sebe. Vystrašeně jsem se díval na šmouhu predemnou. Brýle jsem měl rozbité na zemi, takže jsem mohl jen identifikovat to, že nademnou je nějaký chlápek. „ahojky.“ uslyšel jsem od něj a nějak rozpoznal, že mluví on.
Pak se ale otočil zpět ke svým kumpanum. Očima jsem tam také zabloudil a mírně otočil s hlavou. „Je v pohodě! Nechce mě zabít. Je normální.“ uslyším jak na ně mává. Viděl jsem jen siluety, které ani nebyli moc přesné. Míchali se mi barvy a nedokázal jsem pořádně zaostřit. Proto můj pohled zpět zavadil o může který se ke mě skláněl. „tebe si vezmu sebou“ uslyšel jsem ve chvíli když bral mě slabé tělo. Hodil si mě přes rameno a já měl hlavu na jeho zádech.
Zase jsem cítil teplo člověka, který mě nechce hned zabít nebo infikovat. Nechal jsem se nést a při tom pospaval. Měl jsem zavřené oči a občasně slyšel o čem se povídají. Nikdy nebyla zmínka o mě, bude vzpomínali nebo se snažili nějak se rozesmát. Jednou vedli i vážnou konverzaci, ale z ní jsem moc neslyšel. A také nerozuměl.
„Hej... Jamesi.. To.. To bys měl vidět.“ uslyším zrovna když jsem vzbuzený a muž který mě nesl zareagoval: „co tam máš?“ takže se jmenuje James. Sám nevím jak se jmenuji. Asi bych si dokázal vzpomenout, myslím.. Otevřel jsem stále ztěžklá víčka a došlo mi, že vlastně uvidím jen jeho záda, proto jsem je zpět zavřel.
James ale viděl něco neuvěřitelného. „to.. Není možné.“ zašeptá vystrašeně James a než stihnou něco dalšího říct tak si je jeden z nakažených všimne.
Ano.. Narazili na jedno z hnízd. Které nebylo daleko od toho kde mě našli. Pomalu se zvedli všechny hlavy k nám a James začal pomalu ustupovat do zadu. „do auta.. Hned..“ řekne příškrceně a kyvnou na sebe s tím že se pomalu začnou oddalovat. Jenže najednou se ozval poradny výkřik a hned na to další skučení a kvílení. „zdrhej!!“ zařve James.
Uslyším zbraně. Automaticky se přikrčím a vyjeknu strachy. Ale přes všechny ty výkřiky nakažených jsem nešel ani slyšet. Stále se ozývali výstřely a klení Jamese.
Běželi a já se jen bál toho co se děje. Nikdy jsem to neslyšel tak intenzivně. Popravdě. Na to jak jsem se nedokázal sám pohnout tak jsem se třásl strachem a pomalu mi začínali téct slzy po tváři. Už jsem měl toho dost. Nechtěl jsem umřít. Ne když mě konečně někdo našel. Byl jsem smířený s tím, že umřu sám, že už nikdo nežije, že tu není důvod se snažit.. Ale mýlil jsem se. Byl tu někdo. Další přeživší. A zachraňuje mě.
Necítil jsem se zrovna dobře v takovéhle poloze, ale nestěžoval jsem si, už jsem utíkal tak moc, že jsem skoro necítil nohy a byl jsem tak vyčerpaný, že kdyby mě položil a řekl, že mám jít tak bych to nedokázal.
Cítil jsem, že běží už nějakou chvíli a také, že mu došli náboje. Stále jsem se třásl strachy ale zdálo se mi, že on byl až moc klidný na to, že nás dohání stovka, možná i více, nakažených. Uslyšel jsem otevírání dveří aura, kde jsem byl následně hozen. Auto bylo už nastartováno. „Kde je Nick?“ zeptal se řidič a krom Jamese k němu dopředu nastoupil ještě jeden. Ti dva se jen na něj smutně podívali a on hned pochopil. Pak se chtěl zeptat na mě, ale to po něm James křičel, že má jet.
Nakažení už dosahovali auta. Já se jen schoulil do klubíčka a snažil se co nejméně třast. Bál jsem se. Vždycky jsem se bál. Jen před tím jsem se dokázal aspoň ochránit. Teď jsem to nedokázal.

Zdravím vás u mé první povídky :) doufám, že se bude líbit.