Přeživší

27. Zoufalý křik

James:

Nechtěl jsem jí poslouchat. Zradila mě. Všechno dělala za mými zády. Nesnášela mě a brala si na svou stranu Teda. Protože věděla, že bude na její straně než na mojí. Stále pomalu ke mě přicházela se vzlykami v očích. Třásla se. Nedíval jsem se ale na ni. Díval jsem se stranou.

Pohled se mi pořád točil okolo jednoho rohu. Jakoby mi mysl chtěla říci, že něco vím, ale při tom jsem si nemohl vzpomenout. Bolela mě hlava, když jsem chtěl si vybavit co se stalo než jsem usnul... či omdlel. Vím jen, že to bylo důležité.

„Jamesi." zašeptala se zlomeným hlasem. Nedíval jsem se na ni. Ignoroval jsem jí. Jsem na ní naštvaný. Ponížila mě před celým společenstvím a ještě si myslí, že jí tady skočím na to co dělá.

Pomalu mě začala odpoutávat. Vyčkával jsem. „P-prosím- a!" dal jsem jí facku. Štvala mě. Jen tak mě neomámí tím, jak se přetvařuje.

Stoupnul jsem si a zhnuseně se podíval na postavu, která ležela na zemi a chvěla se. Křečovitě se držela za ruku, která i přes všechny obvazy a tričko krvácela. Došlo mi, že to asi myslí vážně.

Vystrašeně se na mě dívala, nesnažila se ani hnout. Slzy jí tekly po tváři a ona se ani nepokoušela o ten úsměv, který vždy měla na tváři, když jsme byli spolu. Vždy předstírala štěstí. Hlavně před Tedem byla tak optimistická.

Teď z ní šířil jen strach a bolest. Sklonil jsem se k ní a podal jí ruku. „Zdá se, že bys jen tak si neudělala ránu. Na to tě znám moc dobře." pokusím se o neškodný tón, i když stále s ledovým podtónem. Přijala mou ruku i když se bála. Pokusila se o úsměv.

Ten jí ale zase hned spadl, když slyšela tady ty výkřiky a skučení. Byl jsem skoro až zvyklý, ale jí to nahánělo hrůzu. Třásla se ještě více. Skoro až neustála na nohou. „Řekneš mi co se děje až nahoře." řeknu a chytnu jí za zdravou ruku. Nic neprotestuje.

Zdálo se mi to až moc... divné. Byla hodně otřesena. Více než normálně, když jí někdo nadal nebo tak. Celkově neprotestovala s ničím co bych jí teď řekl. Nevěděl jsem jestli toho využít nebo ne. Přeci jen... oddělila mě od něj. Chtěl jsem jej mít jen pro sebe a teď bůhví co s ním udělala.

„Začni." řeknu chladně, když se posadíme do křesel jedné kanceláře. Kde nikdo nebyl. Byli jsme tu jen sami dva. Ani po cestě jsem nikoho nespatřil. Jakoby celý tenhle sektor už nebyl obydlen. Bylo to divné. Hodně divné. „Kate! dělej, co se tady děje? co jsi udělala Rorymu?!" vyjeknu na ni a ona sebou cukla. Vypadala, že byla ztracena v myšlenkách.

„J-já mu nic.. neudělala. Teda.... ze začátku. V-vzala jsem vzorky. Jen pár. Nic co by mu ublížilo. U-umrtvila jsem to." začala hystericky vysvětlovat tak, že jsem jí moc nerozuměl. Jako ano, ale nebylo to nic podstatné. Poté zase jen mumlala a ztrácela se.

Dal jsem jí facku. „Katherine! vzchop s-." chtěl jsem jí dát další ale celým sektorem se ozval křik, sípání. Celým mým tělem projela studená husina. Cítil jsem se tak.. Nepříjemně. Kate vyjekla a chytla se za hlavu. Ale jen jednou rukou, druhou nehýbala.

Padl jsem do křesla. Křik neustával. Zarýval se pod kůži. Nutil člověka aby se nehnul.

Nejvíce jsem se bál ale toho faktoru, že jsem ten křik znal. Nebo spíše jsem ten hlas poznával. „T-to... je... Rory?" zašeptám ve chvíli, když na chvíli křik ustal. Kate kývla. Celá se třásla a skoro si až trhala vlasy.

Sedl jsem si k ní. Křik už ustal. Šli jen slyšet občasné rány do kovových dveří. „Kate... co se stalo?" zeptám se skoro až smutně, hlavně zmateně. Vezmu její ruku do dlaní a ucítím ten chlad.

Když jí chci ale odhrnout rukáv tak mě zarazí. „Hned... druhý den, co jsem šla za Rorym.. udělat testy. Řízla jsem se skalpelem. Malinká rána, ze které spadlo pár kapek." šeptala vystrašeným hlasem. Dívala se do prázdna. „v jeho očích.. něco se lesklo, jakoby najednou viděl. Ostřil. Bylo to divné. Začal se vzmítat. Říkal mi ať uteču. Odešla jsem. Bál se. Viděla jsem jak je vystrašený. Najednou ten křik. Byl jako teď jen tišší. Né tak vřískavý. Bála jsem se. Lidé se mě ptali co to bylo. Ale bylo to jen chvíli. Poslala jsem všechny do nižšího sektoru. Další den jsem k němu přišla. Dostala jsem odvahu se na něj podívat. Byl v rohu. Skrčený. Bál se. Jak hromádka neštěstí se tam hýbala jen jeho hruď při dýchání. Vzlyky zaplňovali místnost. Vše bylo rozházené, rozbité, podrápané. A když.. když jsem k němu přišla. Chtěl mi něco říct. Ale nemohl. Jen se na mě díval. P-pak... " propukla v pláč a já ji lehce konejšil. „vyslovil něco.. nerozuměla jsem tomu. Možná to byla prosba.. nebo jen jediné slovo.. nevím. Ale najednou zase se mu divně... něco s očima se mu děje. A zrazu.. přestal brečet, třást se. Vypadal jak někdo jiný. D-došlo mi to.. to že je to znovu. Nechápala jsem proč.. po-po chvíli. skočíl na mě.. " pustila si ruku a ukázala obvazy, neodvazovala je. Chtěla první domluvit. „Z-zahryzl se mi do ruky.. b-bolelo to. Ale.. po chvíli. pustil ten stisk. utíkala jsem. Jak nejvíce jsem mohla. Kdybych byla pomalejší.. z-zabil by mě. a.. a.. tys byl omdlétý.. nemohla jsem tě probudit.. j-je to skoro týden.. Rory.. pořád. buší do dveří. Skučí.. piští.. prosím.. pomož mi.. prosím." na konci už šeptala. Třásla se. „a-asi mi moc nezbývá.. tak.. ochraň to tu.. m-moc se omlouvám." na konci už šeptala. Nevěřil jsem vlastním očím. Věděl jsem jak Rory vypadá, když se stane tohle. Nevěděl jsem jestli je Kate infikována. Netušil jsem nic. Jen jsem na ní hleděl. Nic jsem jí na to neříkal. Nechtěl jsem. Proč bych taky měl.

„Jdu tam."   

Zdravím
Moc děkuji za všechny ohlasy od vás. Moc mě těší, že se o této povídce pořád dozvídají další čtenáři. Moc tedy děkuji za každý vote.
A budu ráda i za ty budoucí.
Moc děkuji