Přeživší

13. Krvavá dlaň

James:

Stál jsem nad ním. Jen jej tak slepě pozoroval. Nic jsem neříkal. Třásl se. Moc se třásl. Nevěděl jsem co mám dělat. Věděl jsem co udělal, tak strašně to bolelo, ale při tom jsem také věděl, že to neudělal schválně.

Proč by se pak choval tak jak se chová? Sehnul jsem se zpět k němu. Ale pořád tak daleko aby mi neviděl do tváře. Proč jsem jej tak trápil? proč mu prostě neřeknu, že to chci vyřešit a zjistit v čem je problém? Nevím.

Možná mé podvědomí si řeklo, že si musí uvědomit jak bude trpět, když někoho zabije, mé svědomí ale říkalo, že si mám k němu sednout a začít jej konejšit.

Nevěděl jsem jakou cestou se vydat. Co mu říct. Na co se první zeptat.

Jak mu mám odpustit něco takového?

„Rory... pojď sem" zašeptám směrem k němu a on sebou po vyslovení jeho jména cukne. Už před tím se zdál být. Jakoby mu zrovna tohle jméno vadilo. Pomalu se ale začal zvedat. Skončil u toho, že byl na čtyřech a slepě, šel za mnou. Neviděl mě. Pomalu jsem ustupoval a nic neříkal.

Už před tím mi došlo, že tam není mrtvé tělo a teď jsem se nad tím pozastavil. „Kam zmizelo to tělo? Řekni." ledově na něj promluvím a on se zastaví. Vzhlédne hlavou ke mě, ale viděl jsem, že jen slepě odhaduje, kde bych mohl být. „T-ten.. m-muž.. s Kapucí... " zašeptal tiše a stále se třásl.

Pořád na něj odkazuje. „Kdo to je?.. proč o něm pořád mluvíš? Co je zač?!" vyjeknu na něj. Měl jsem nervy v kýblu z toho všeho, proto jsem se dokázal i rychle naštvat. Vadilo mi, že pořád o něm mluvil a říkal, že za mnou byl i když nikdo nebyl. Jsem si tím na sto procent jist.

„O-on.. spustil.. to.. proto. viděl.. já. nechtěl. nemohl jsem.. zabránit.. " tiše plakal a snažil se najít můj obličej. Nechával jsem jej v nevědomosti.

Ustoupil jsem o několik kroků dozadu. Překročil kaluž krve a došel ke zdi. „Pojď sem" ledově prohlásím a on hned.. nejistě ale oddaně jde.

Když ale narazí na kaluž krve... zastaví se. Tiše vyjekne. Podívá se na svou ruku a ztuhne. „Pojď sem!" vykřiknu a on se přikrčí. Ale stále neposlechne. Odsune se o něco dozadu. „N-ne.. přes.. to.. ne.." kňučel a choulil se k sobě.

Povzdechl jsem si. Překročil jsem znovu tu kaluž a prošel kolem něho. Drapnul jej za obojek a táhnul jej k té židli, kde jsem jej našel.

Připoutal jsem mu nohy, ruku a tu kterou měl nejvíce od krve jsem mu ji strčil před tvář.

Musím zjistit ten spouštěč. Je to pro jeho dobro. Když budu vědět co to způsobuje tak to půjde s ním lehce a já se budu moct uvolnit a nebudu na něj tak hrubý. „Olízni to" řeknu klidně a on se vystrašeně podívá na mě a pak zpět na ruku. Začne třást hlavou. „N-ne.. ne..." kňučí ale já na něj ještě více zakřičím. „Rory!" ztichne a mírně se uklidní.

Také nechápu jak reaguje na mě. Poslouchá mě ať dělám cokoliv. Pomalu se přiblížil k ruce a olízl ji.

Najednou jsem to viděl. Čistě a jasně to jak se mu zablýsklo v očích. Jak nabrali nádech toho, že vidí. Vystrašeně se na mě podíval. Ale stále. Byl to Rory. Nesápal se. Nevřískal. Jen vystrašeně na mě hleděl a čekal na mou odpověď.

Trhnutím jsem mu pustil ruku a chytl se za bradu. „Proč jsi chtěl... zabil.. Teda?" odmlčel jsem se. Špatně se mi o tom mluvilo. „Co tě k tomu... vedlo?" zadíval jsem se mu do očí. Uhl pohledem.

Díval se na své ruce, nohy, viděl jsem, že přemýšlí. Poté lehce zakroutil hlavou. „J-já.. nevím.. v-viděl.. jsem ho jinak." začal a já měl naději v to, že na něco příjdu poté ale zakroutil hlavou, že to vůbec nechápe. Že neví.

Cítil jsem jak se mi ozývá žaludek z hladu. Díky tomu, že jsem jej hledal a pak se seběhlo to s Tedem, tak jsem nejedl od těch jahod. „Rory.. nemáš náhodou hlad?" zeptal jsem se klidně a on mi ještě klidněji odpověděl;

„Proč bych měl mít hlad, když jsem právě jedl?"  

Zdravím

Říkala jsem si, že když je ten pátek, tak hodím ještě jednu, sice kratší, kapitolu ^^

Jsem moc ráda za komentáře a vote k téhle povídce. Také mě těší to, že se vám líbí a čtete ji.

Budu ráda za jakýkoliv další vote, komentář či nějaký názor na kapitolu

Děkuji ^^