The Suit x Pan Správňák

-23-

Hodina utekla jako nic, a tak jsem teď stála na chodbě, před dveřmi do Dominicova pokoje. Klepala jsem, ale nikdo mi neotevíral. Že by odešel beze mě? Bylo zvláštní, že by mě tu nechal samotnou, zkoušela jsem mu zavolat, ale hodilo mě to přímo do hlasové schránky. Byla jsem dost zmatená, neříkal mi, že bude někam ještě odcházet. Rozhodla jsem se mu napsat smsku. 

Kde jsi? Stalo se něco? 

Čekala jsem na odpověď, ale žádná nepřicházela. Tohle se mi nezdálo, ale nedalo se nic dělat. Vytáhla jsem ze své kabelky vizitku, kterou mi dal v autě. Chvíli jsem váhala, jestli mám zavolat, ale přeci nepůjdu po neznámém městě úplně sama. Bylo to pár vteřin, než Andrei zvedl, ale zvedl, což se o Dominicovi říct nedalo. 
"Haló?" Ozvalo se na druhé straně s přízvukem, a tak jsem spustila svou francouzštinu. 
"Andrei. Dobrý večer. Tady Eleanor." 
"Ah dobrý večer slečno Cooperová. Co pro Vás mohu udělat?"
"Chtěla jsem se zeptat, jestli byste mi nemohl udělat průvodce."Řekla jsem s úsměvem, který dozajista nemohl vidět. 
"Stalo se něco, že voláte mně? Myslel jsem, že dnešní večer máte být s panem Shelterem." To kdybych věděla Andreii. 
"To právě nevím, takže mohl byste?" 
"Samozřejmě, za jak dlouho?" 
"Jsem již připravená, počkám dole u recepce." Oznámila jsem mu, kde budu a pomalu se tam vydala. 

Dominic

Otevřel jsem dveře na balkon, chtěl jsem pustit trochu čerstvého vzduchu do svého pokoje, uslyšel jsem El, jak s někým telefonuje. Nejspíš to byla její matka, v letadle mi slíbila, že jí zavolá až přistaneme. Chtěl jsem se vrátit zpět do pokoje, ale zaslechl jsem své jméno. Ani nevím proč jsem zůstal stát na místě, ale stál jsem bez jediného pohybu. 
"Ale mami. Je to můj šéf nic víc. Pochybuji, že by mezi námi někdy k něčemu došlo." Řekla to tak klidně. Naštvalo mě to, měl jsem být rád, že udržuje profesionálnost a chce udržet vztah mezi námi čistě pracovní, ale mě k ní něco neskutečně táhlo. Nedovedl jsem popsat co, ani proč. Věděl jsem jen, že den, kdy ji nemám po boku stojí za nic. Možná jsem si jen něco nalhával, možná...
Práskl jsem s dveřmi od balkonu tak silně, že jsem se bál, že se rozbily. Ale popravdě mě nějaké dveře absolutně nezajímaly. Sebral jsem z postele košili, kterou jsem si po cestě navlékl a zapl knoflíčky. Mířil jsem si to přímo do hotelového baru v přízemí. Nic mě totiž nedokázalo uklidnit tak jako panák whisky. 
Z jednoho panáku se rázem staly čtyři, dopíjel jsem poslední kapky mého drinku a zavibroval mi telefon. Neměl jsem sice na nikoho náladu, ale i tak jsem si přečetl zprávu, co mi přišla. Tolik starosti v pěti slovech, čím jsem si to zasloužil? 
Kde jsi? Stalo se něco? 
Neměl jsem chuť a ani potřebu na to odepisovat. Byl jsem paličák a i když neměla sebemenší potuchy o tom, co se děje, nechal jsem ji v tom plácat. Nezasloužila si to, nezasloužila si být obětí mého bordelu v hlavě.
Objednal jsem si další skleničku s dávkou ledu navíc, doufal jsem, že to zchladí mé nervy. Když jsem se nad tím, ale zamyslel byla to pitomost. Utápět si svůj neexistující žal v alkoholu, ale bylo pozdě. Hladinka promile mi v krvi stoupla a stejně... Podíval jsem se prosklenými dveřmi na chodbu k recepci. Eleanor se objímala s Andreiem a dávali si pusu na líce. Samozřejmě, byla to taková ta seznamovací pusa, ale i tak jsem žárlil. Žárlil? 

***

Seděl jsem na barové židličce ještě pár hodin, cítil jsem, že moje nohy jsou už želé i když jsem na nich nestál. Jsem troska. Vyskytne se problém a já zasednu za bar. Štěstí, že mě takhle Eleanor neznala. Byl jsem pro ni šéf s pravidly a kontrolou. Nevím, jak jsem to dokázal, když uvnitř jsem byl jen pořádná koule nepořádku, byla otázka času, kdy všechen ten stres a myšlenky na ni vyplavou na povrch. 
Zvedl jsem se s úmyslem dojít na toaletu a trochu si opláchnout obličej. Trochu jsem se zakymácel pod náporem své váhy. 
Ledová voda mi o něco pomohla od mlhy, kterou má hlava překypovala. V hlavě se mi zrodil ne moc chytrý nápad, ale i přesto jsem ho chtěl co nejdříve uskutečnit. Musel jsem to risknout. Nic nemám, nic neztratím. A s těmito slovy v mé pomotané a podnapilé mysli jsem se vydal nahoru k pokojům. 
Klepal jsem na její dveře jako smyslů zbavený. Musel jsem s ní mluvit. Otevřela mi ve své noční košilce a já se mohl rozplynout jen při pohledu na ni.
"Co tu děláš?" Ptala se podrážděně. Vypadala dost naštvaně a ruce měla překřížené na prsou. 
"Přišel jsem za tebou." Byl jsem rád, že se mi jazyk nesmotal na tak jednoduchých slovech, málem jsem se poplácal po rameni. 
"Je pozdě, jdi spát Dome." Chtěla zavřít dveře, ale já už byl vevnitř. 
"Nemůžu spát." Přiznal jsem ji a lehce se zakymácel, doufal jsem, že tuhle malou slabost nezpozorovala. 
"Tak si jdi jen lehnout, je mi jedno co budeš dělat. Hlavně prosím odejdi." 
"Ellie prosím," Udělal jsem krok k ní. Neucukla, ani se nepohla. Jen mě pozorně sledovala. "ani nevím, kde mám začít." Povzdechl jsem a podíval se na své boty.
"Co třeba tam, kde jsi byl, když jsme spolu měli jít do města?" Nadzvedla své upravené obočí, byla vážně vytočená. Vypadalo to, že ještě víc, než jsem byl já před pár hodinami. 
"Omlouvám se." Chtěl jsem se pro ni natáhnout, dotknout se jí, možná ji přitáhnout k sobě do objetí, chtěl jsem cítit její blízkost u sebe, ale ucukla přede mnou.
"Neptám se na tvou omluvu. Ptám se, kde jsi byl, když ses na mě vykašlal." 
"V baru." Šeptl jsem sotva slyšitelně. 
"Co?" 
"Byl jsem v baru." Zopakoval jsem hlasitěji a podíval se do jejích očí. Mísilo se v nich tolik emoci, ale jedna převládala nejvíc. Vztek. Chápal jsem to. Vytáhnu ji na výlet několik tisíc kilometrů od jejího domova a pak ji tu nechám samotnou. Nebylo to ode mě fér. Choval jsem se jako malý kluk, kterým jsem možná někde hluboko byl. 
"Takže jsi pil." Zkonstatovala můj stav a odfrkla si. "To vysvětluje, co tu děláš v tuhle hodinu." Odvrátila pohled někam do rohu místnosti. Nechtěl jsem, aby se na mě zlobila, chtěl jsem aby věděla jak se cítím. Aby věděla co k ní cítím. Sám jsem si sice jistý nebyl svými city k ní, ale jisté tušení tu bylo. 
"Nechci tě tu Dominicu, ne v tomhle stavu." Rozpustila své založené ruce a natáhla se dlaněmi proti mému hrudníku, aby mě mohla odstrčit pryč. 
"Kdybych nebyl v tomhle stavu, neodhodlal bych se k tomu..." Chytil jsem její ruce, překvapeně po mně střelila pohledem, strnula, když se má horká kůže setkala s tou její.
"K čemu?" Šeptla.
"K tomu říct ti, co k tobě cítím." Díval jsem se jí do očí a snažil se vyčíst jakoukoliv reakci, ale nic. Jen prázdno , nedala na sobě nic znát. Jen tam stála přikovaná k zemi. Trochu jsem se k ní přiblížil, chtěl jsem ji políbit. Čert ví, jak moc jsem to chtěl. Proto jsem stáhl její ruce ze své hrudi a chytil ji za bok, čímž jsem si ji přitiskl na sebe, přiblížil jsem své rty a lehce se o ně otřel. 
"Jdi pryč Dominicu." Zvedla své ruce zpět do předchozí pozice a odstrčila mě od sebe. Otočila se ke mně zády a odcházela na balkon. Vydechl jsem všechen zadržovaný vzduch a otočil se ke dveřím. 
Dovolil jsem si ještě jeden pohled na ni a poté odešel z jejího pokoje.