Pobertovská Selekce 🌸DOKONČENO🌸

Zvrat,strach,samota,utrpení.

Tuto kapitolu věnuji vendyna

S Jamesem jsme došli před královu pracovnu.

James zaklepal a nato se ozvalo tiché dále.

Otče?

Ano Jamesi? Řekl král,ale hlavu od svých papírů nezvedl.

Našla se Lily.

Cože?! Zvedl hlavu od papírů a přeměřil si mě pohledem.

Slečno Lily jsem velice rád že jste živá a zdravá. Rád bych na počest vašeho najití uspořádal takový menší večírek jestli souhlasíte.

Večírek? Kvůli mně? Jsem velice poctěná Vaše Vysosti uklonila jsem se.

A konal by se zítra večer.

Děkuji,ale jestli dovolíte ráda bych se odebrala do své komnaty. Komorným se po mně jistě stýská. Řekla jsem povýšeným hlasem,uklonila se a odešla.

Lily počkej!

Copak Jamesi?

Pusu na rozloučenou nedostanu?

Jistě že ano. Políbila jsem ho.

Pohled Jamese
Políbila mě. Byl to,ale divný polibek. Nebyl to ten krásný jemný polibek,ve kterém jsem měl pocit že do sebe naše rty zapadají. Tohle byl velice-slušně řečeno-hnusný polibek. Rty měla takové slizké a divné. Když se nad tím tak zamyslím už při tom posledním to tak bylo. Asi jsem si toho nevšiml kvůli tomu nadšení že žije.

Pohled Lily
Ta hnusná jedovatá zmije. Jak já ji nenávidím. Určitě teď nechápete situaci. Pamatujete jak do mě Petůnie při odchodu z Jamesova pokoje strčila? Tak se stalo něco že jsme se vyměnily. Nevím jak to popsat,ale teď se vydává za mě. Má moji podobu i hlas,ale já díkybohu nemám nic jejího. Musela použít magii,ale jak na ní přišla nevím.
A jestli vás zajímá kde jsem? V té samé místnosti kde před tím akorát s tím rozdílem že jedna zeď je z nerozhodného skla a zbytek z cihel udělených z železa. Utéct nemohu zkoušela jsem všechna kouzla co znám,ale nic nezabralo.

Už jsem tu asi hodinu,ale přesto mi to připadá jako věčnost. Nevím jestli se odsud dostanu a už vůbec nevím kde jsem. Určitě jsme tisíce kilometrů od paláce a možná celé země.

Znovu jsem se rozplakala už nikdy neuvidím Jamese,své komorná a své nejlepší kamarádky Mel a Lucy.

Vypadala jsem příšerně v roztrhaných šatech mi byla zima a celá místnost byla ve tmě. Sice jsem říkala že tam je prosklená zeď,ale tam je jen takové mdlé světlo a jsou vidět jen siluety dvou svalnatejch chlápků.

Lehla jsem si a hlavu si podložila levačkou.

Pát minut na to jsem uslyšela vrznutí dveří.

Hej šmejdko zvedej se. Uslyšela jsem otravný pištiví hlas,který by mohl konkurovat jedné holce,se kterou jsem chodila na školu,ale asi o tom nebo dva níž. Jmenovala se Dolores Umbrigová. Tlustá,růžová,uječená nána. Ano podobný hlas má moje matka.

Bez odporu jsem se zvedla a hrdě jsem zvedla hlavu.

Tady máš večeři a nepokoušej se utéct. Pohrozila mi a odešla.

Šla jsem si pro to jídlo,protože jsem měla strašnej hlad. Zvedla jsem dřevěnou misku,ve které bylo něco co se z dálky podobalo ovesné kaši. Trochu jsem ochutnala. Nebylo to zrovna něco co by jste jen tak snědli,ale jelikož jsem měla strašnej hlad tak jsem to do pěti minut snědla.

Za půl hodiny znovu přišla matka a podala mi karimatku,celkem tlustou deku-za což jsem byla fakt rada-a polštář.

Lehla jsem si a co nejvíc jsem se zabalila do deky.

Jistě se teď ptáte:proč nepoužije hůlku,aby se zahřala a nebo líp se osvobodila?

Jednoduchá odpověď:nemám ji. Asi jsem ji ztratila v paláci nebo po cestě sem. V horším případě mi ji sebrali.

Únavou,strachem a nudou jsem usnula.
***
Vstávej! Říkám vstávej šmejdko!!

Ucítila jsem jak mě někdo tvrdě chytl za ruku a vláčel po zemi.

Zkusila jsem se zvednout,ale nohy mi uklouzly a já zase byla nechána napospas tomu surovci.

Po nějaké době zastavil a vytáhl mě na nohy.

Paní tě očekává šmejdko.

Otevřel dveře a surově mě strčil do tmavé místnosti.

Tak šmejdko asi víš co tě tu čeká.

Zavrtěla jsem hlavou,protože jsem nemohla normálně uvažovat.

Tak ne? Čekala jsem že jsi chytřejší,ale budiž řeknu ti to.
Tady tě budu mučit tak dlouho dokud nezemřeš. Ušklíbla se. A nechybí ti něco? Sladce se usmála.

Zvedla jsem hlavu a uviděla to co bych radši nikdy neviděla. Měla mojí hůlku.

Po tváři se mi asi mihlo zděšení,protože ji na mě namířila a vyslovila kouzlo,které je velice špatné. Cruciatus.

Začala jsem se svijet v bolestech. Křičela jsem na celé tohle vězení. Bylo to jako by do mě někdo zabodával miliony malíčku střipku. Pak to o stupeň zhoršila. Teď to bylo jako rány bičem. Bičem,který hoří. Pak to zhoršila na třetí a nejhorší stupeň. Teď mi mačkala orgány. Pak už jen tma.

Tak dneska to je kratší kapitola,ale příště ji udělám delší.