Včera hned jak odešel Dylan, přišla Zuzka a chtěla okamžitě vědět, co se tady dělo. Řekla jsem ji, že to zkusil a povedlo se. Pořád jsem se musela usmívat, protože Zuzka nějak nechápala, co jsem tím myslela. Ale taky přece nemusí vědět všechno, že? Jsem zvědavá jak se dnes ke mě bude chovat Dylan, když se včera stalo, to co se stalo.
Právě se chystám na zkoušku. Samozdřejmně jdu trošku později, protože se tam teprve chystají židle, aby jsme mohli sedět. Ale už jsem se rozhodla, že pomalu půjdu.
Na chodbě nikdo nebyl, což je asi normální po tom, co už máme být asi pět minut dole na zkoušce. Sešla jsem schody a chtěla jít dál, ale někdo mě zatáhl do uličky. Opřel mě o zeď a hned se mi přisál na rtech. Okamžitě jsem podle vůně věděla, že je to Dylan. Usmála jsem se mu na rtech a všechny věci jako byli noty, pití a mobil mi spadli na zem. Spojila jsem své ruce za jeho krkem a spolupracovala. "Chyběla si mi." řekl Dylan hned, jak jsme se odtáhli, ale pořád jsme byli u sebe tak blízko, že jsem cítila dech Dylana jak dopadá na můj obličej. "Ty mě taky." zašeptala jsem a Dylan se okamžitě znovu přisál na mě rty. "Musíme jít." zašeptala jsem v polibku. "Nemusíme, oni se bez nás obejdou." řekl Dylan a líbal mě pořád dál. Odtáhla jsem se od něj, zvedla si věci a chtěla jít, ale Dylan si mě přitáhl za loket k sobě. Chtěl mě políbit, ale já mu uhla. "Vážně už musíme." řekla jsem a dívala jsem se mu do očí. "Poslední." zaskuhral. Pokroutila jsem očima a nahla se k němu. Políbila jsem ho a hned se odtáhla. Vzala jsem ho za ruku a táhla ho za sebou. Došli jsme do zkušebny a každý si šel sednout na jednu stranu.
"Tak teď máte všichni volno, protože budeme zkoušet sola." Jen jsem pokroutila očima a zůstala sedět na svém místě. "Tak Angelo začneš, abychom se taky někam hnuli." řekla učitelka, jen jsem pokývala hlavou na znak souhlasu a vzala si noty. "Dlouhé dny svět žil za mým oknem..." zpívala jsem a dala do toho skoro vše co jsem mohla.
"Jak dopadla zkouška?" zeptala se mě Zuzka. Jen jsem se usmívala jak postižená, ale nic neřekla. "Oh... ty se červenáš, to znamená, že dobře?" vyzvídala. "Dobře, dopadla dobře..." odpověděla jsem a usmívala se pořád stejně. Najednou někdo zaklepal. Otevřela jsem dveře a stál tam Max. "Ahoj je tu Zuza?" zeptal se a usmál se. Přikývla jsem a pustila ho dál. Hned jak se uviděli, tak se na sebe usmáli. Hm... tady se něco rýsuje. Najednou se Max k Zuzce naklonil a políbil ji. Stála jsem tam s otevřenou pusou do O. "Tak my jdeme, nevadí?" zeptala se Zuzka. "Proč by mi to proboha mělo vadit? Jen si to užijte." mrkla jsem na ni. Jen se na mě usmála a odešli z pokoje. Tak a co teď. Pomyslela jsem si a podívala se na postel, kde mám učení do školy. Otevřela jsem tedy sešit a začala se učit.
Po asi hodině a půl jsem měla přečtenou jednu učebnici a chyběli mi asi ještě tři. Vstala jsem a šla do koupelny, kde jsem musela vykonat potřebu. Vyšla jsem a někdo zaklepal. Šla jsem tedy otevřít dveře, ale asi to byla chyba. Hned jak jsem dveře otevřela, tak se na mě vrhl Dylan. Tedy přesněji na mé rty. Spojila jsem své ruce za jeho krkem a přitáhla si ho za zátylek blíž k sobě. Dylan svou noho zavřel dveře a opřel mě o ně. "Co tu děláš?" zeptala jsem se, hned jak jsem se trošku odtáhla. "Stýskalo se mi." řekl ze smutným úsměvem. Usmála jsem se a přitáhla si ho blíž.
Ležíme spolu na posteli a mlčíme. Ono ani není co mluvit, protože jsem ponořená ve svých myšlenkách a moc bych Dylana neposlouchala. "Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě Dylan. "Jak to teď mezi námi je?" zeptala jsem se, protože nevím a chci abych věděla na čem jsem. "Jak to myslíš?" Dylan se docela překvapil, když jsem mu to řekla. "Jako myslím to, že chodíš za mnou, říkáš mi jak ti chybím a teď třeba ležíme spolu v posteli, a já nevím co si mám myslet." odpověděla jsem na otázku Dylana. "Jak by to mělo mezi námi být. Prostě budeme kamarádi." řekl. Hned jak to dořekl, jsem se od něj odtáhla a podívala se na něj vážným pohledem. "Kamarádi? Dobře, když kamarádi, tak by si měl jít." odpověděla jsem a podívala se na dveře. "Proč bych měl chodit?" zeptal se ještě docela překvapeně. "Protože kamarádi spolu neleží v jedné posteli. A to, že mě budeš někde čekat a pak mě budeš líbat můžeš taky zapomenout." řekla jsem potichu, ale Dylan mě dost dobře slyšel. "Proč?" zeptal se a už se posadil. "Protože toto kamarádi taky nedělají. A nevím jestli by jsme vůbec ti kamarádi měli být. Prostě se to vrátí zpátky. Budeme se k sobě chovat tak jako dřív." dopověděla jsem a sklonila hlavu. Dylan se zvedl a odešel, ještě mezi dveřmi se zastavil a řekl: "Už nikdy to nebude jako dřív, a ty to moc dobře víš." řekl a zavřel za sebou dveře. lehla jsem si zpátky na postel a rozbrečela jsem se. Pořád jsem si musela opakovat větu co mi řekl než odešel.
