Zvedla jsem se a došla do pokoje, kde jsem si vzala mobil a napsala mamce, že chci jet domů. Tady už nechci být ani minutu. Lehla jsem si a poslouchala písničky v mobilu. Po chvilce mi mamka odepsala, že pro mě nemůže přijet, protože toho má moc v práci.
Po asi hodině ležení, jsem se rozhodla, že bych se měla stačit na zkoušku, která je už dobrou půl hodinu. Neřešila jsem to, vzala si noty a šla dolů.
"Ale Angelo, ty jsi nás poctila svou návštěvou? Copak se stalo?" Řekla učitelka sarkastickým tónem hned potom co jsem přišla. Neodpověděla jsem, jen jsem se na ni podívala a šla si sednout vedle Zuzky. "Co s stalo?" Zeptala se Zuzka hned potom, co jsem si sedla a vytáhla si noty. Jen jsem kývla rameny, na znak, že to teď řešit nechci a ignorovala pohledy, kterýma se na mě Zuzka pořád dívala.
"Tak teď mi zazpívají to duo Angela s Dylanem, a vy ostatní s k nim přidáte, už jsme to cvičili snad celou věčnost. Sólisté se postaví tady vedle sebe dopředu." Podívala se učitelka na mě. Vzala jsem si noty a vstala, ale zamotala se mi hlava, a tak jsem si zase zpátky sedla a začala zhluboka dýchat. "Co ti je?" Zeptala se Zuzka. Jen jsem zakrývala hlavou, vstala a šla se postavit dopředu.
Začala jsem zpívat, ale moc mi to nešlo. "Dost." Řekla učitelka a podívala s na mě. "Angelo dej do toho více života, a podívej se na Dylana, vždyť v té písní se právě uvědomíš, že ho miluješ." Řekla učitelka a dala pokyn, abychom začali znovu. Podívala jsem se na Dylana a on na mě a já začala zpívat. Cítila jsem se strašně pořád se mi motala hlava a zavírali se mi oči, určitě jsem musela být úplně zelená. Dylan se na mě díval, jak kdyby poznal, že mi není dobře.
Zpívali jsme část písně, kde jsme museli být otočení na celé publikum (které tam ještě není). Najednou se mi udělalo opravdu špatně, a cítila jsem jak najednou padám dozadu. Už jsem čekala tvrdý dopad, ale někdo mě chytl a položil pomalu na zem. Jediné co jsem slyšela před tím než jsem upadla do úplné temnoty, bylo jak na mě někdo pokřikuje mým jménem.
Probudila jsem se na měkké posteli, po chvilce jsem zjistila, že je moje. Vedle mě seděl Dylan a držel mě za ruku. Hned jak zaregistroval, že jsem vzhůru, málem vyletěl že židle. "Si v pořádku? Bolí tě hlava? Chceš vodu? Nebo prášek?" Pořád se mě ptal na otázky, které jsem stejně moc nevnímala. "Co tu děláš?" zeptala jsem se potichu. "Spadla si na zkoušce, a omdlela. Odnesl jsem tě do pokoje a zůstal přímo tady, kdyby ses probudila a potřebovala něco." odpověděl, jen jsem kývla a nic dál už neříkala. Pořád jsem myslela na to, co mi řekl na chodbě, když si mě odchytil. A chtěla bych vědět něco víc. "Můžu se tě na něco zeptat?" řekla jsem trochu se strachem v hlase. Jen kývl na znak ANO a čekal, až budu pokračovat. "Jak si to myslel před tím, když si říkal, že nevíš kdy máš říct to správné atd?" zeptala jsem se a čekala, až bude chtít odpovědět. "Myslel jsem to úplně vážně. Angelo já tě miluju a nechci tě strážit, jen proto, že říkám takové věci. Chci tě mít u sebe, políbit tě kdy chci, ležet s tebou v posteli jen tak. Angelo to co jsem říkal, že budeme jen kamarádi, není pravda. Pro mě už dávno kamarádka nejsi, teda aspoň já tě tak neberu, protože tě beru jako holku, do které jsem se bezhlavě zamiloval a chci pro tebe udělat cokoliv, klidně přinést Modré z nebe jen aby si byla šťastná a hlavně se mnou." Dokončil svůj monolog a díval se na mě. Nejprve jsem byla zmatená, ale pak mi došlo, co vlastně říkal. Naklonila jsem se a spojila jsem naše rty v jedno. Po chvilce jsem se odtáhla a řekla ty dvě slova, které jsem si nemyslela, že řeknu zrovna Dylanovi. "Taky tě miluju." Dylan se usmál od ucha k uchu a políbil mě naspátek.
