Dneska odjíždíme. Právě jdu k naší zkušebně, kde na nás čeká autobus, který nás doveze do penzionu, kde budeme bydlet čtrnáct dnů.
Sedíme v autobuse a čekáme na všechny nejstarší kluky, jako vždy. Kluci totiž neumí chodit v čas.
"Tak všichni se posadíte tak, jak vám řeknu." Řekla učitelka a děcka začali hned protestovat, protože jsme si vždycky mohli sednout jak jsme chtěli. "Nebudu poslouchat tady toto. Prostě si sednete tak jak já vám řeknu. Takže Elizabeth bude sedět s Filipem, Zuzka s Maxem, Anna s Tomasem,......" A takhle pokračovala a u toho ukazovala kde si každá ta dvojice sedne. "A nakonec Angela s Dylanem, a vy si sednete úplně dozadu před pětisadlo." Hned jsem po ní střelila hnusný k, zabijáckým pohledem. Učitelka se na mě jen usmála a dělala, že za to nemůže. Šla jsem si tedy sednout úplně dozadu, kde kolem nás neseděl nikdo. Sedla jsem si k oknu, protože Dylan byl ještě venku a něco řešil.
Po nějaké době si sedl ke mě. Ani jsem se na něj nepodívala, protože jsem věděla, že se usmívá. Nesnáším toho kluka, nesnáším učitelku, která mi to dělá naschvál.
Už jedeme asi hodinu a ještě něco málo přes půl hodiny pojedeme. Celou dobu přemýšlím nad tím, co dělá, nebo nad čím přemýšlí Dylan, který ještě pořád nic neřekl. On tak strašné krásné voní. Nevím co to má za voňavku, ale líbí se mi. Pořád se musím usmívat. "Proč se usmíváš???" Zeptal se Dylan. Otočila jsem se na něj. "Ale nad ničím." Odpověděla jsem a začala se trošku červenat. "Ale copak? Naše Angela se nám červená.. tak nad čím přemýšlíš?" Zeptal se znovu z vážnou tváří. Jen jsem se otočila abych nemusela odpovídat. "No tak řekni mi to." Pořád naléhal, až mi to přišlo unavující a prostě jsem to řekla. "Že dobře voníš." Zašeptala jsem a sklopila zrak. "Ještě jednou?" Usmíval se od ucha k uchu, takže to určitě slyšel, a jen si že mě dělá srandu. "Že dobře voníš." Řekla jsem trošilinku víc nahlas, než před tím, ale zrak jsem měla pořád sklopenými dole. Dylan vzal moji bradu do rukou a otočil ji tak, abych se mu dívala do očí. "Děkuji." Usmál se. Pořád jsem se mu dívala do očí a on mě. Bože má tak nádherné oči. Najednou se začal přibližovat. Já naštěstí přestala myslet na jeho oči a začala myslet na to co se děje. Odtrhla jsem se od něj a otočila jsem se zpátky hlavou k oknu. Dylan se na mě jen pořád dívá. Já to bohužel cítím.
Právě vystupujeme z autobusu. Já jdu jako poslední, protože se mi tam nechce, zatím co Dylan vypadl okamžitě po příjezdu.
Táhnu svůj kufr nahoru do pokoje kde budu bydlet se Zuzkou. "Angelo? Počkej pomůžu ti." Zařval na mě Dylan. Ale já nechtěla mít s ním nic společného, takže jsem šla dál. "No tak Angelo prosím, nech mě ti pomoct." Už prosil, žadonil. Takže jsem zastavila a nechala ho vzít můj kufr. "Angelo prosím, podívej se na mě. Já jsem nechtěl." Podívala jsem se na něj. "Ale málem se to stalo chápeš??" Řekla už trošku víc nahlas než jsem chtěla. "Jako ty chceš říct, že bys to ani nechtěla?" Zeptal se dotčeně. Díval se na mě smutným pohledem. "Dylane, pochop. My jsme se spolu nikdy nebavyli. Vždycky jsme si dělali jen naschvály. Neměli jsme se nikdy rádi. Toto by nikdy nešlo." Řekla jsem smutným hlasem. Cítila jsem jak mi začínají téct slzy po tváři. Dylan celou dobu nepromluvil, jen se na mě se smutným pohledem díval. "Promiň." Zašeptala jsem a utíkala i z kufrem do svého pokoje. Jakmile jsem stála přede dveřmi, tak jsem se ještě na něj podívala. Pořád tam stál a díval se na mě. Pokroutila jsem hlavou a otevřela dveře do svého pokoje.
