Podruhé jiný život

Kapitola 3.

  Druhý den čekám ve třídě na Gordona. Doufala jsem, že přijde sám, ale zase přišel s Davorem. Oni jsou nějak velcí kamarádi, ale jeden mě varuje před tím druhým, že mi chce ublížit. Zase ničemu nerozumím.
  Gordona jsem od Davora nechtěla odtahovat. Bylo by to moc okaté. Tak jsem se rozhodla, že počkám až na další hodinu malování.
  Naštěstí máme volitelné předměty skoro každý den, takže stačilo počkat jen na sedmou hodinu.
  Jelikož si ten šikula sedl vedle mě, mohli jsme si normálně povídat o hodině, aniž bych ho musela odchytávat někde na chodbě před nebo po hodině. Nejdřív jsem ho slušně pozdravila a on nasadil ten jeho běžný arogantní úsměv.
  „Mohla bych mít na tebe pár otázek?" Začnu s mým "výslechem".
  „Ty se můžeš zeptat na co chceš, krásko." Zaculil se na mě a mrkl.
  „Jak jsi dokázal to, že jsem tě jenom já slyšela? Jak ses mi dostal do hlavy?"
  „No, je to takové umění, které jsem se jednou naučil. Není to nic zajímavého, ale dá se to velmi dobře využít." Odpověděl a vypadalo to, že mluví pravdu.
  Bude mi trvat asi hodně dlouho, než to zpacuju. Jak se mi někdo může dostat do hlavy, sakra?!
  „No dobře. A proč bych si měla dávat pozor na Davora?"
  „Slečno, máte snad nějaký problém?" Okřikne mě paní Michová.
  „Omlouvám se." Zašeptám a začnu se plně věnovat malování.
  Dnes jsme museli kreslit naše oblíbené zvíře. Já jsem začala kreslit Denyho a při tom jsem po očku pozorovala Gordona.
  Doopravdy je hodně hezký. Jeho zelené oči září jako dva smaragdy. Blonďaté vlasy má nakrátko ostříhané a má i pár svalů. Prostě krása.
  „Tamaro," zašeptá, aby nás paní Michová neslyšela. „Já ho znám. Kdysi jsme chodili na stejnou školu. On se odstěhoval, ale věděl jsem, kde bude. Po pár letech jsme se museli přestěhovat i my a kupodivu sem.
  Vím, čeho je schopný. Není pro tebe. Je taky možný, že by ti mohl trochu i ublížit. Dej na mě." Mrkne na mě, poté se začne věnovat své kresbě.
  Takovou odpověď jsem nečekala. Davor a ublížit mi? To snad ne. Na Gordona jsem už žádné otázky neměla.
  Možná jen ty papírky, ale co on by o tom mohl vědět?

  Večer jsem padla únavou do postele. Měli jsme tělocvik a učitel nám dal hodně zabrat. Ale alespoň mi nevrtaly hlavou ty odpovědi, které jsem dostala od Gordona.
  Nikdy bych si nemyslela, že by Davor mohl někomu ublížit. A že se dřív znali? Že se jeden odstěhoval a najednou se za ním odstěhoval i ten druhý? Není to nějak moc náhod najednou? Pomyslím si.
  Zalezu si do peřin a dál o tom přemýšlím. Děje se tu něco divnýho. A ještě ty papírky. Dneska jsem zatím žádný nenašla. Ale zajímalo by mě, kde se to tu bere.
  Když jsem tak na to myslela, nechala jsem se unášet únavou a nakonec i svými sny.

  Padám. Znova je okolo mě jen temnota. Na dno propasti snad nikdy nedopadnu. Ale někdo mě zase chytí.
  Ano, je to Gordon. Už podruhé mě zachraňuje. Vynese mě nahoru a položí mě do mechu. Nejspíš jsme zase v lese.
  Ale tady to poznávám. Je to naše louka s potůčkem a jezírkem.
  „Jsi vpořádku?" Optá se mě starostlivě.
  Jen pokývnu hlavou a snažím se zvednout. Rozhlížím se, jestli tu neuvidím Davora.
  A přece jen. Je na kraji lesa a pozoruje nás. Ne nás. Mě.
  „Mám strach." Zašeptám a jsem si jistá, že mě Gordon slyšel. Chytne mě za ruku a vede mě na opačnou stranu lesa. Dál od něj.
  Jenže pochvilce chůze zmizí a já se ocitnu sama někde v lese. Vidím, že za mnou Davor šel. Přichází blíž ke mně, ale já se nedokážu hýbat.
  „Já ti nikdy neublížím. Mě se bát nemusíš. Vždycky tě budu ochraňovat, ikdyž už to nejde tak, jak to šlo kdysi." Posmutněle se na mě usměje.
  V tu chvíli mi nepřipadá nijak zlý. Nevypadal na to, že by mi chtěl ublížit. On je hodný, nikdy by mi neublížil.
  Došla jsem k němu v domnění, že mi doopravdy nic neudělá. Natáhl ke mně ruku a já se jí chytila. To byla osudová chyba.
  Sevřel mé zápěstí tak silně, až jsem vyjekla bolestí. Podíval se na mě jako nějaký šílenec. Z kapsy vytáhl nůž, kterým mi do ruky vyryl srdíčko a do něj G.
  Takovou bolest jsem ještě nikdy nezažila. Upadla jsem do bezvědomí a už se neprobudila.