Podruhé jiný život

Kapitola 2.

  Celý den jsem si lámala hlavu s tím, proč se k nám domů někdo vloupal. A především si vzal jen jednu jedinou věc. Naší fotku. Trochu zvláštní si vzít jen fotografii, když jste měli možnost si toho vzít mnohem víc, co by mělo mnohokrát větší hodnotu.
  Doma jsem ale nic neřekla. Vždyť jde jen o fotku. Trochu mě ale zneklidňuje, že si ten někdo vzal tohle. 
  Jaký to mělo smysl?
  Zkusme si to přebrat. Kdybych byla já zloděj, ukradla bych něco, co by mi mohlo v budoucnosti dobře posloužit. Něco, co má vysokou hodnotu a mohla bych to prodat.
  Ale fotografii nějaké rodiny bych sotva ukradla.
  „Večeře!!" Zavolá na mě z kuchyně matka. Rozhodla jsem se, že se tím už zabývat nebudu. Když někdo chtěl fotku, tak ať ji má.
  Došla jsem tedy do kuchyně, kde na mě čekali mamka s tátou s připravenou večeří. Dneska nám mamka uvařila mé oblíbené jídlo. Jsou to těstoviny se sýrem a bylinkami. 
  „Co se děje?" Pohlédnu na matku, když si sedám ke stolu.
  „Mělo by se snad něco dít?" Odpoví mi s nevinným výrazem na tváři.
  „Je to moje oblíbené jídlo a to děláš jen tehdy, když se něco děje a chceš si mě koupit." Založím si ruce na prsou a hledím jí neustále do očí.
  „Dobře, fajn." Podívá se na mě podrážděně. „Stala se taková věc. Tvůj otec dostal povýšení v práci." Ohlédne se na něj významně. „A jelikož je to vysoké místo, budeme se muset stěhovat. Víš, že pracuje v jedné velmi významné firmě a ta má základní působiště v Irsku."
  „Takže táta dostal takové povýšení, že se budeme muset přestěhovat do Irska?"
  „Ano, budeme se stěhovat do Irska. Budeme ale stále na vesnici. Nechtěli jsme se vzdát toho klidu, tak budeme žít ve vesnici, která je velmi blízko Dublinu. Bude se ti tam moc líbit. A do školy jsi už zapsaná. Budeme se stěhovat za dva týdny." Oznámí mi prostě a pak se už jen věnuje svému jídlu.
  Já jsem ztratila slov. Nevím, co na to říct. Vesnice u Dublinu? Irsko? Běží mi stále hlavou.
  Ano, Irsko je nádherné a vždycky jsem se tam chtěla podívat. Ale abych tam žila? No, není to vlastně zas tam špatný nápad.
  Nikoho tu nemám, s kým bych se musela loučit. Denyho si vezmeme s sebou a možná to tam bude i lepší, než je to tady.
  S chutí se tedy pustím do těch výborných těstovin a už se vidím někde v Irsku.

  Než jsem došla zpátky do pokoje, šla jsem se ještě vysprchovat. Jenže když jsem se vrátila, na mém stolku ležel úhledně složený papírek. Vzala jsem ho do ruky a přečetla si, co na něm bylo.

  Ty nikam nepojedeš. O to se už postarám.

  Co to má být? Je to nějaký žert mých rodičů? Měla bych se jít jich na to zeptat. Ať mi to koukají vysvětlit!

Došla jsem do obýváku, kde rodiče probírali nějaké věci ohledně Irska.
  „Co to má jako být? Děláte si ze mě jen srandu?" Obořím se na ně a hodim jim papírek.
  „Co má být co?" Řekne otec nechápavě.
  „Na tom papírku nic není Tam. Nechceš si jít lehnout? Máme hodně práce." Řekne, aniž by se na mě podívala.
  Vezmu si papírek a doopravdy: nic tam není. Přísahala bych, že tam ten vzkaz byl.
  „Ale na tom papírku bylo něco napsaný. Bylo tam, že nikam nejedu." Podívám se na ně a oni ke mně vzhlédnou.
  „Běž spát. Dneska toho na tebe bylo asi moc." Odvětí matka a odežene mě pryč.
  Došla jsem tedy do pokoje a zalezla jsem si pod peřinu. Vůbec to nechápu. Asi mám vidiny. Vážně to tak bylo. Nechápu to. Asi toho na mě dneska vážně bylo moc.
  Zachumlám se do peřiny a nechám se unášet svými sny.

  Běžím temným lesem. Jsem bosá, a jehlice ze stromů mě bodají si chodidel. Vůbec nevím, před čím to utíkám, ale raději to nebudu zjišťovat.
  Doběhnu až ke kraji útesu. Měsíc je v úplňku, který osvětluje okolí. Nemám kam jít. Ta věc, která mě pronásledovala nabrala lidskou podobu. Podobu mně známé osoby.
  Je to Davor. On se mě celou dobu snažil dopadnout a teď... Teď jsem mu vydána na milost.
  „Nemusíš se mě bát. Já ti neublížím." Jde blíž ke mně.
  „Ne, zůstaň kde jsi!! Nevěřím ti, odejdi!!" Zaječím, ale v tu chvíli ztrácím půdu pod nohama.
  Padám dolů, okolo jen černo-černá tma. Někdo mě chytil. „Neboj se dráha, vytáhnu tě." Podívám se na svého zachránce a vidím v něm Gordona.
  Mile se na mě usměje a já mu důvěřuji. Možná dělám chybu, možná taky ne. Vynesl mě nahoru a políbil mi ruce. „Vždy tě budu ochraňovat. Nedovol mu, aby se k tobě přibližoval." Pošeptá mi do ucha a v tu chvíli mě cosi bodne do zad.

  Probudím se ze strašného snu. Okno je dokořán a fouká sem studený vítr. To byl asi ten důvod, proč se mi zdálo, že padám.

  Zavřu okno a dojdu zpátky do postele. Chvíli přemítám nad tím, co se mi právě zdálo, ale znova mě přemůže únava, která mě donutí znova usnout.

  Další den probíhal podobně. Od vstávání až po první hodinu. Když vešel do třídy Gordon a Davor, vzpomněla jsem si na svůj sen. Byl to jen sen. Napomenu se.
  Posadili se do své lavice a pořád na mě oba koukalo. Sice ne zároveň, ale bylo to dost divné. Nejspíš si mysleli, že je nevidím, jinak by na mě ani nepohlédli.
  Hodina začala a já se snažila plně soustředit na to, co nám učitel vykládá.
  Dej na něj bacha. Ublíží ti. Uslyším najednou ve své hlavě.
  „Co?" Řeknu, aniž bych si uvědomila, že to říkám nahlas.
  „Máte nějaký problém slečno Raveová?" Pohlédne na mě významně učitel a já jen odvětím, že se omlouvám.
  Co to bylo? Rozhlédnu se po třídě a zjistím, že se na mě Gordon znova dívá. Zazubí se a dál pozorně poslouchá učitele.
  Buď jsem se zbláznila, nebo mi někdo leze do hlavy. Nechápavě se podívám na Gordona, který mě už zcela ignoruje. Zato Davora jsem upoutala dokonale.
  Raději si hledím svého a přemýšlím, na koho si mám asi tak dávat pozor. Ale asi to bylo varování před Davorem. Už jen podle toho mého snu...
 
  Dnešek byl jinak už vcelku normální.  Šla jsem na hodinu malování a zjistila jsem, že se tam přihlásil i Gordon. Snažil se se mnou bavit, ale já se ho snažila celkem úspěšně ignorovat.
  Doma jsem byla kolem půl páté a jelikož dneska bylo ošklivě (svítilo sluníčko), rozhodla jsem se jít s Denym na procházku do lesa. Máme tam jedno speciální místečko, kam chodíme velmi rádi. Uprostřed lesa je louka, kde odděluje les a louku na jedné straně potok s jezírkem.
  Celá louka je posetá nádhernými květinami a nejlepší na tom je, že nikdo o tomto místě neví. Teda alespoň jsem tu nikdy nikoho neviděla.

  Když dorazíme na místo, zjistím, že tedy nejsem jediná, kdo o tomto místě ví.
  „Co tu chceš?" Zeptám se ho a doufám, že po tomto rozhovoru odejde.
  „Našel jsem to tady. Líbí se mi tu, tak proč bych tu neměl být?" Odvětí a přistoupí až ke mně.
  „Jak si to tu našel?"
„Víš Tamaro, někdy není všechno tak, jak se zdá být. Jestli mě tu nechceš, půjdu. Jen jsem si s tebou chtěl promluvit." Zahledí se mi do očí. Jeho jsou ale velice nádherné.
  Tak temně hnědé oči jsem nikdy neviděla. Až teď si uvědomuji, jak je Davor doopravdy krásný. Jeho hnědé vlasy mu padají do očí a tím působí ještě víc krásně.
  „Proč si chceš se mnou promluvit? A o čem?" Deny se ke mně rozeběhne a začne na Davora vrčet. „To je dobrý hochu, on není zlý." Poplácám ho po zádech a přemýšlím, jestli jsem náhodou neřekla úplný opak.
  „Tamaro, musíš si dávat pozor na Gordona. On... No... Může ti ublížit." Oznámí mi se strachem v očích.
  „To ty ses mi dostal do hlavy?" Zeptám se ho přímo. Nasupeně se na něj dívám a doufám, že to byl doopravdy on.
  „O čem to mluvíš? Nic jsem nedělal." Nechápavě se na mě podívá. Byl to Gordon! On mě varoval před Davorem.
  „Hele, budu muset jít, stejně jsme se sem přišli jen podívat a zase jsme chtěli jít. Pojď Deny." Zavolám na pejska, když se otáčím k odchodu.
  „Tamaro, počkej přece!" Křikne na mě, ale já se nezastavuji. Je nebezpečný. Sen i Gordon mi to dokazují.
  „My fakt musíme jít, mám doma ještě nějaké povinnosti. Někdy příště, ano?" Nezastavuji se na jdu dál svou cestou.
  Po chvíli zjistím, že Davor je pryč a Deny jde naštěstí hned za mnou. Domů dojdeme zachvilku a já zase přemýšlím, jak by mi mohl ublížit.
  V pokoji najdu další vzkaz:

  Jsi velmi paličatá. Odtud nikdy neodejdeš. Tedy během tohoto života.

  Co to má být? Během tohoto života? Nechápu to. Někdo si se mnou hraje. Každopádně si o tom budu muset promluvit s Gordonem. A nejen o tomhle. Budu s ním muset probrat ještě několik dalších věcí.

  Tak. Doufám, že se první části líbily a byla bych ráda, kdybyste mi sem napsali váš názor na tento příběh. Celkem toho mám už dopředu hodně promyšleného a budu se snažit sem přidávat tak často, jak to jen půjde.
  Děkuji vám za váš názor a užijte si krásné deštné dny. ;)