Mysl

Depresivní šílenosti

Jak tak přemýšlím poslední dobou tu bylo plno motivace. Ano, často slýchám Endy jsi hrozně šílená a pozitivní. No jo ale jsem taky jenom člověk.
Určitě každý z vás zná ten pocit, když uděláte něco spontánního a hrozně vás to nakopne. No, a to byl ten důvod. Můj život byl jedna velká náhoda. Všechno byla jen souhra věcí a šíleností. Jenže pak odešel ten blázen, co byl vlastně ta moje šílenost. A všechno si odnesl sebou.
Najednou jsem zjistila, že kolem sebe mám tak málo lidí. Málo šílených lidí.
Vím Terezko, že v tuhle chvíli si říkáš „A co já?" Neboj si jedna z posledních.

Copak vám všem hráblo? Co je na tom být normální. Nesnáším normální lidi!
Jste prostě nudní.
A pak se divím, že mám depky, když mám kolem sebe samou nudu a samozřejmost.

Ale vlastně na druhou stranu... Není to ani pár dní, co mi volala kamarádka.
Představte si toho nejpozitivnějšího člověka ve vašem životě na dně. Co byste udělali.
Zprvu jsem se ji snažila jen poslouchat. Odpovídala jsem jen na půl. Pak hovor skončil. Uvědomila jsem si vlastně, že i na ní je to hodně.
Prostě si vezměte tu jedinou jistotu a roztrhejte jí.
Už tak nějak chápu ty lidi, co mají život v depresích. Nemají žádnou svoji základnu a všechno se jim hroutí pod rukama.

Tak nějak mi z toho všeho plyne ponaučení, že sice musíme být šťastný, ale pláč je prostě volnost.

-Jediná jistota, co se na světě nikdy nezmění je změna.