Forever in your dreams ×POZASTAVENO NA NEURČITO×

IX. Kapitola

Natáhl jsem na sebe ten svetr. Teda nebyl nic moc... Ale lepší, než onemocnět. A to jsem nechtěl...
,,Tak můžeme vyrazit?" zeptal jsem se. Na což mi bylo odpovědí, že Ori vyšel z domu a já ho následoval, jako ocásek. Při cestě jsme procházeli kolem některých Oriho pastí. A u každé, kde se nacházel jakýsi šíp Ori jen něco zabrumlal a šli jsme dál. Nikdy jsem mu nerozuměl, takže jsem ani nechápal, o co vlastně jde, tak jsem to radši ani nějak neřešil.  

Ty šípy mě znervózňovaly. Byly všude. Ale bez krve, jako by to byl jen podpis. Netušil jsem, čí jsou, jsem jediný lovec v okolí. Ale nebudu to teď kazit.
"Tak jsme tu." zastavil jsem u řeky.
"Doufám, že se ti tu bude líbit...Dám ti prut a můžeme začít." usmál jsem se na něj a podal mu nástroj. Sám jsem si šel zkontrolovat past na ryby, kterou jsem měl pod malým vodopádem. Snad už brzo bude lososí tah, abych měl nějaké zásoby na zimu. Rychle se blíží...Po očku jsem stále sledoval kočičáka, jestli se mi někde náhodou netopí.

U vody jsem byl ve svém živlu. Hned, jak jsem dostal prut, už jsem nečekal. Prostě jsem nadhodil a do deseti minut u mě ležely v síťce tři ryby. Byl jsem na sebe pyšný a zajímala mě Oriho reakce, ale protože se někam vypařil mohl jsem ho překvapit více. Tak jsem jen pokračoval. Furt se to jen sypalo. Bylo vidět, že Ori vybral dobré místo. Když se asi za půl hodiny vracel, už u mě leželo minimálně 12 ryb, možná i víc. Asi po osmé jsem to přestal počítat.  

Vrátil jsem se a jen pískl. Vedle prcka leželo hodně ryb. A to jsem byl pryč jenom chvíli.
"Jsi vážně šikovný...mě se tu nikdy nedaří." pochválil jsem ho a podrbal mezi ušima. Prsty jsem se dotkl jeho hebkých oušek...Hebké a jemné...dokonalé...Zrudl jsem a uhnul pohledem. Hodně mi přirostl k srdci za tu dobu, měl jsem ho velmi rád, jako....brášku. Ale to není dobré přirovnání...
"Nedojdem si na jídlo? Samotného tě tu nechci nechat..." navrhl jsem mu a koukal, jak tahá další rybu. S tou jsem mu i pomohl.

Ani jsem nad tím do teď nepřemýšlel, ale měl jsem vlastně celkem hlad.
,,Jo můžeme... Už mám celkem hlad." potvrdil jsem, zatímco jsem tahal ven další rybu.
,,Co ta past? Bylo ní něco?" zeptal jsem se. Poslední rybu jsem vytáhl ven a prut předal Orimu. Viděl jsem v jeho očích takový... zvláštní záblesk....Nevím, co to bylo, ale donutilo mě to, abych se do jeho očí díval déle a déle. Nikdy jsem si nevšiml, jak jsou vlastně jeho oči úžasné. Nemohl jsem se přestat dívat.

Sledoval moje oči. Jako kočka bambulku. Ne jako lovec, ale jako fascinovaná bytost. Začervenal jsem se, nedechl se ke slovu, ale zase to polkl. Jeho obličej byl pouhý kousíček, kousíček ode mě...Naštěstí mě mozek nakopl a já se lehce odtáhl.
"Tak pojď..." pomohl jsem mu na nohy a vzal ryby v síti. Dovedl jsem ho domů a ryby uložil do spíže. 
"Zítra asi budu muset do města, chceš jít se mnou? V neděli bývá trh..." navrhl jsem mu s úsměvem, když jsem vařil polévku. Seděl u stolu a pozoroval mě. Stále stejně fascinovaně.

Doslova mi tuhla krev v žilách, když se ke mě blížil. Už jsem se tak nějak těšil na ten polibek, ale když se odtáhl, posmutněl jsem a šel za ním. Celou cestu jsem z něj nespouštěl oči. Když jsme dorazili domů, Ori hned začal vařit. Já si jen sedl ke stolu a stále ho zaujatě sledoval. Když přede mě předložil talíř s polévkou, stále jsem nereagoval, až do mě šťouchnul jsem se teprve zase dozvěděl o světě.
,,Co jsi říkal?" zeptal jsem se jako idiot. On mi tedy zopakoval otázku a já odpověděl
,,Půjdu rád." pousmál jsem se. Dojedli jsme jídlo a já odnesl misky.
,,Co budeme dělat teď?" zeptal jsem se, protože zavládlo takové zvláštní ticho.  

"Hm, co bys chtěl. Nejsi unavený? Byl jsi mimo..." zvedl jsem oči k němu. Možná je jen nevyspalý po té noci, tak proto je takový mimo realitu.
"Můžeme s projet, ať se Shadie taky protáhne. Dlouho nevydrží ve stáji jen tak stát jako vůl." nabídl jsem mu.
"Nebo...jestli se ho pořád bojíš, tak něco jiného." dodal jsem rychle, když jsme si vzpomněl, že má strach z koní. 

,,N-ne! Já nejsem unavený!" zapíral jsem, ale pak mi došlo, že budu muset vymyslet, co se vlastně stalo.
,,Já totiž em.." nebyl jsem si jistý jestli mu to říct. Přely se ve mě dva pocity. Jeden z nich byl strach, ale ten druhý, nevím jak nazvat. Ale byl to určitě pocit příjemný... Stále jsem přemýšlel. Co když mě pak zmlátí a vyhodí? Co bych dělal pak? Byl bych navždy sám a dost možná i mrtvý. Ne! Je na čase se prostě přestat bát! Ale to není tak jednoduché! Křičelo na mě mé svědomí. Ale je! Křičel jsem zpátky. Tak jo... Teď nebo nikdy... jedna....dva....tři... Nadechl jsem se a vyslovil tak obávánou větu.
,,Strašně moc se mi líbí tvé oči a nemohl jsem se od nich odtrhnout!" zakřičel jsem a odběhl pryč. Bál jsem se jeho reakce.  

Překvapením jsem zamrkal, spadla mi brada a spadl ze židle když utekl ven. Sice jsem dostal pořádnou pecku do hlavy, ale teď mě to nezajímalo. Gordy zmizel v porostu a pádil kamsi do lesa - zrovna k místům, kde byly skály.
Nerozmýšlel jsem se, vyběhl ven a běžel za ním. Volal jsem jeho jméno, zoufalý, kam se zaběhl, když jsem ho uslyšel. Běžel jsme za hlasem. Obličej i paže jsem měl rozdrásané od větví. 
Visel na zasklé kládě mezi dvěma vysokými skalisky. Pod ním byla obrovská propast s kamením - jistá smrt.
"Podej mi ruku!" zavolal jsem, lehl si na břicho a natáhl k němu ruku. Sotva se držel klády. Snažil se ruku natáhnout, ale klouzalo mu to, takže jí musel vždy zase stáhnout a povytáhnout se. Takhle by to nešlo.
"Vydrž, jdu pro tebe..." šeptl jsem a začal pomaličku, polehoučku lézt po příkré stěně k němu. Neměl jsme strach z výšek, ale když se díváte smrti do tváře, tak máte strach. Ale máte ještě větší, když vidíte, jak váš milovaný člověk padá - přesně to se stalo. Gordymu asi došli síly a pustil se. Natáhl jsem ruku a doufal, doufal že se chytí a já ho vytáhnu k sobě.