Střední škola pro nadpřirozeno

1. kapitola - Sydney

Věděli jste jak to chodí na střední škole pro nadpřirozeno? Já donedávna taky ne. A věřte mi. Je to báječné! Samozřejmě až na pomluvy, že máš malé tesáky, neumíš vyvolat element, nejsi schopna používat kouzlo a v neposlední řadě neumíš bojovat tak jak se má.

Ha,ha,ha.

Jak jste si jistě už všimli, tak tu máme upíry, alchymisty, čaroděje, vlkodlaky a naše nebojácné zaklínače.

Já jsem upírka, která má hodně milujících přátel a hodně nenávistných nepřátel, ostatně jako každá 16letá dívka.

„Sydney?" A tady ji máme. Moje nejlepší kamarádka Roxy. Je alchymistka a má zvláštní, ale přesto vábivé schopnosti. Umí léčit, používat lektvary a vyvolávat elementy - Oheň, Voda, Vzduch a Země.

Má pod ramena zastřižené blond vlasy. Krásné modré oči a bohaté rty. Její postavu by chtěla každá baletka. Ale na vzhledu nezáleží. Nejdůležitější je co má uvnitř. Roxy má upřímnou, mírumilovnou a samozřejmě velmi kamarádskou povahu.

„Ano Roxy?" Zeptám se po chvíli a koukám se jí do těch úžasných očí.

„Budeš tady dál stát a koukat do blba, nebo půjdeš s námi na tu hodinu anglické literatury?"

„Oh, jasně. Už jdu." Odpovím a vykouzlím na ni ten nejupřímnější úsměv, který svedu.

„Tak se necul a pojď" Povzdechne si a vzápětí se na mě zazubí.

Jdeme po školní chodbě a kráčíme směrem ke třídě.

Jakmile vstoupím do třídy chvilku před zvoněním, tak se mi dostane jednoho z nejhorších pohledů.

Jet Steel, v obklopení jeho kumpánů, který se na mě směje tím svým úsměvem o kterém si myslí že je okouzlující. Není. Tedy alespoň pro mě ne.

„Ahojky, Sydney. Jak se máš?" Zeptá se mě flirtovním hlasem a pomalu ke mně kráčí. Jako bych o něj stála. Pcha. Nikdy!

„Odprejskni Jete. O takové malé tesáky, jako jsi ty, nemám zájem. Nech si zajít chuť a radši si potom zaběhni k dárkyni než se vysušíš. Začíná se ti stahovat kůže na tvé už tak hnusné pleti." Odseknu mu a vzpřímeně si kráčím ke své lavici.

Jet mlaskne „Ale no tak, Sydney. Ty přese víš, že takhle se mi líbíš víc." řekne a uličnicky na mě mrkne.

„Neslyšíš frajere? Řekla ti, že nemá zájem. Tak si teď běž sednout na tu tvou zasranou prdel, nebo tě na ni posadím sám." Ach, Dimitrij Ivaškov. Ten nejvíc sexy kluk, kterého jsem v životě viděla. Perfektní vypracované tělo. Pevné ostré rysy. Záludné a strašně svůdné rty. Překrásné tmavě hnědé oči, ve kterých bych se nejradši ztratila a už se z nich nikdy nedostala. Stejně tmavé jsou i jeho vlasy střižené lehce pod bradu. Dimitrij je strašně ochranářský, upřímný, mírumilovný a jsem si jistá, že je i velmi, velmi, velmi milující. Dimitrij je prostě někdo, koho by nejradši měla každé žena či dívka jen a jen pro sebe. Já tedy určitě! Ach!

„Ale, ale. Podívejme se kdo přišel zachránit dámu v nesnázích" řekne Jet a rozesměje se na celé kolo. A samozřejmě se rozesmějí i jeho kumpáni.

„Pořád lepší zachraňovat a být při tom tak sexy než používat jako matraci, vypadat jak úplnej debil a pak je sprostě odkopnou" Zamumlám jen tak pro sebe.

Dimitrij se najednou rozesměje tím svým nádherným smíchem, při kterém roztaje i ledovec „Tak to máš naprostou pravdu Sydney. S tím s tebou souhlasím." řekne po chvíli kdy už zase může mluvit.