16letá Sydney se jakožto upírka ocitá na speciální střední škole. Specialní kvůli tomu, že je to škola pro upíry, alchymisty, čaroděje, vlkodlaky a zaklínače. Má zde spostu přátel, ale bohužel se tu najdou i takoví, co nejsou zrovna kamarádští. Ale...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pomalu kráčíme přes kampus směrem ke kolejím. Rozloučíme se a každý jdeme k sobě na pokoj.
Osprchuji se. Převleču se do světlounce modrých plavek, které kontrastují s mými tmavě hnědými vlasy, zeleno-modrou barvou mých očí a tmavším odstínem pokožky. Na plavky si obleču lehké letní šaty levandulové barvy.
Vlasy si spletu do francouzského copu. A na hlavu si nasadím sluneční brýle.
Do tašky si zabalím krém na opalování, osušku, láhev vody a energetickou tyčinku.
Když vyjdu před kolej Dimitrij už na mě čeká v obklopení mých kamarádek, které se s ním snaží flirtovat. Mrkají na něj přes jejich dlouhé řasy, pohazují svými krásnými vlasy a usmívají se na něj svým odzbrojovacím úsměvem. Při pohledu na ten hlouček se musím zasmát. Sexy Dimitrij to má na střední těžké.
Když si mě přes holky všimne, usměje se na mě tím svým okouzlujícím úsměvem, zamává mi a neslyšně mě prosí o pomoc.
„Holky, no tak, nehte ho. Vždyť se mezi vámi udusí." prohlásím a snažím se nevyprsknout smíchy.
„Nech si to Sydney. Nemusíš ho mít jen pro sebe. Buď hodná kamarádka a poděl se o něj." prohlásí Abbi.
Abbi je další z mých čtyř kamarádek. Je drobného vzrůstu. Má snědou pleť. Zrzavé vlasy jí v lehkých vlnkách splývají do půli zad. Má jemné rysy, až skoro nepřirozeně dlouhé řasy, jantarové oči, pod kterými se jí skrývají drobné pihy a velice opojné rty.
Abbi je čarodějka a jako taková dělá ta klasická kouzla. Ani nevím co všechno. Ale vím, že kvůli různým šperkům -náramek, náhrdelník, prsten-, které očarují, můžeme my, upíři, pochodovat po slunci aniž by se nám něco stalo. Takže teď můžu jít klidně k bazénu, i když svítí slunce a je okolo 35°C. Je to prostě úžasné.
„Hele holka, to není na mě. Zeptej se ho sama, co chce, že Dimitrij?" otočím se na něj a jakmile uvidím jeho nechápavý výraz musím se zasmát.
„No..." začíná pomalu „Já bych teď nejradši šel k tomu bazénu, nebo se tady vážně seškvařím i když mám svůj prsten." zvedne pravou ruku a má na něm šedý prsten s dvěma kamínky a černým křížkem uprostřed.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Musím se tomu zasmát, protože je totožný s tím mím. Jako by k sobě patřily.
Svůj prsten jsem před několika lety dostala od své babičky, která vždy říkala, že se k němu váže hodně starý příběh. Ale když jsem se jí někdy zeptala, tak pokaždé odpověděla v poctatě stejně. Že se to týkalo dvou upířích rodin. Že všichni říkaly jak je to skvělé, krásné a takové věci, než zjistili, že je to vlastně jejich prokletí. Problém je v tom, že mi babička nikdy neřekla, co je to To.
Přiblížím se k němu s širokým úsměvem na rtech a pozvednu svou pravou ruku, kde prsten mám. Vezme ji do své, aby se mohl podívat důkladněji. Při jeho doteku zalapám po dechu. Po zádech mi lehce přejede mráz. Ale ne ten nepříjemný až chladný, když se něčeho bojíte. Spíš ten příjemný, hřejivý až do morku kostí, při kterém se vám podlamují kolena.
A asi nejsem jediná, kdo se tak cítí. I Dimitrij má na tváři lehce šokovaný výraz.
Snažím se vzpamatovat a přijít na to, co jsem chtěla říct.
„Má..máš dobrý vkus na prsteny." vykoktám po chvíli. „Tak nějak zvláštně ladí s mým prstenem." zasměji se a vytrhnu mu ruku z jeho sevření.
„Spíš jsou úplně stejné." vydechne po chvíli a dívá se mi upřeně do očí.
„Hele vy hrdličky. Nechtěli byste náhodou někam jít? Třeba k tomu bazénu?" zeptá se Roxy mezi záchvaty smíchu.
„Jo jasně. Jak už řekl Dimitrij. Jdeme."
řeknu a vykročím svižným krokem směrem k vodnímu areálu.
Tak tohle byl trapas století, přemítám. Ale ten jeho dotek... lehce se při té vzpomínce ošiji. ...bylo v tom něco zvláštního, až skoro magického... je sice sexy, a ten jeho úsměv, ale je to Dimitrij! Tak, co to, sakra, bylo??!
Pořád kráčím dál a snažím se nevnímat ten hluk kolem. Ale po chvíli za sebou uslyším rychlé kroky a vzápětí se někdo lehce dotkne mého ramene. Ten dotek doprovází známé a zároveň i neznámé chvění. Dimitrij.
„Co je to s tebou?" zeptá se opatrně
„Nic" odseknu a kráčím dál.
„Lžeš" prohlásí rozhodně
„Nelžu. Jen je hrozné vedro a chci už být od toho všeho tady kolem pryč."
„Nevěřím ti."
„Tak mi nevěř Dimitri."
„Dimko." řekne náhle a já se na chvilku pozastavím.
„Co...Cože to?" zeptám se překvapeně.
„Říkej mi Dimko. To je ruská zkratka pro Dimitrije." odpoví jako by nic.
„Proč tak najednou?" odkašlu si a snažím se skrýt nervozitu ve svém hlase.
„Protože chci, abys mi věřila a abys mi důvěřovala. Protože chci, abys mi řekla cokoliv, čím se trápíš, cokoliv, co tě děsí. Protože ti s tím vším chci pomoc." prohlásí a upřeně se mi dívá do očí.
„Prostě mi nic není." vyprsknu. Ale lžu nám oběma. Vždyť ani já nevím co se mnou je. Ještě před dvěma minutami jsem byla happy jak dva grepy.
"Ale jo, něco s tebou je. Já to vím. Mě neoblafneš Sydney."
"No tak je. A co? Jestli mi chceš pomoc, tak se k tomuto tématu už nevracej, prosím. A pojďme nebo se tady vážně uškvařím." řeknu, otočím se a vykročím.
Tak pro dnes vše :) Anooo... vím, že je to po delší době, ale tak co už :D Jestli máte něaké připomínky a podobně, tak je ráda uvítám :)))) A omluvte prosím i mé gramatické chyby a případné překlepy :) Tak zase někdy u dalšího dílu :) Mějte se krásně :) :)
