My screwed mind

Okno

Už jsem tu zase.
Zahrabaná v nespočtu dek, doufající že mi budou stačit k usnutí namísto tebe. Skrze sklo zasazené v rámu v mé stěně mi do pokoje proudí měsíční světlo.
Někdy se koukám přes okno, pozoruji scénérii co je vidět za mým balkónem, přebírám si v hlavě barvy co znám, a snažím se, opravdu hodně, je přiřadit k barvě mraků, které se díky zapadajícímu slunci zbarvují do odstínů růžové, oranžové a fialové.
Jindy sleduji, tak jako dnes, právě okno samo. To jak mě izoluje od světa.
Přemýšlím nad tím, co bys dělal? Co bys dělal, kdybych tu izolaci prolomila? Kdybych vyšla směrem k tvému oknu a v noci na něj zaklepala?
Byl bys rád?
Možná už jsi ale prostě zapomněl. Asi by jsi si do sluchátek pouštěl nějakou z těch úžasných písniček co posloucháš, a tím pádem mě neslyšel.
Věnoval byses buď flašce bílého vína, nebo dost možná nějakému studentovi přes skype, takže bys mě ani neviděl.
Možá bys tam měl nějakou holku. Nějakou které by jsi mohl mazat med kolem pusy, respektive jí líbat a utopit v tom nikotinovém odéru co máš z kouření cigaret.
Ale potom? Říct že jsi vše myslel jenom kamarádský, tak jako jsi to udělal mně.
Nechal bys ji, se do tebe zamilovat, abys jí mohl zlomit srdce. Určitě by se všichni bavili.
Nebo by sis mě všiml.
Možná bys mi daroval tvůj vřelý úsměv, který mi prokrví i malíčky u nohou. Možná bys zašeptal zkomoleninu mého jméma, tak jak jsi to vždy dělal. Možná bys mě obejmul a pohltil tou osobitou vůní, tou která je pro mě tak neodolatelná. Možná bys všechno vyřešil a svět by byl krásný.
Ale ty jsi nikdy nebyl ten, co by něco udělal. Nebojoval jsi o mě, ani jsi se nesnažil si mě urdžet.
,,Mrzí mě to." bylo vše, co jsi dokázal říct.
Mě to taky mrzí, víš?
Pokaždé, když ležím pod svýma dekama a sleduji okno.