My screwed mind

Cleopatra

When I'll die alone, I'll be on time.
Je lehké přesvědčit mozek, že tu píseň neposlouchám kvůli němu? Rozhodně ne.
Obzvlášte když jí mám puštěnou do sluchátek naplno, svítí mi slunce do tváře a já vzpomínám na to, jak jsem se k ní dostala.
"Zahraj mi někdy něco prosím." prosila jsem ho, jak nejlépe jsem uměla.
"Fajn, mojí nejoblíbenější od The Lumineers. Jmenuje se Cleopatra." usmál se a začal hrát.
Cítila jsem ten pitomý úsměv na rtech. Ten který se vždy objeví když na něj myslím, zároveň ale i ten, který je pokaždé tak jako dnes vystřídán bolestnou grimasou a občas slzou.
Mám pocit, jako by mi někdo vyndal všechno co se nachází v mém hrudním koši. Všechno až na žebra které mě teď bolestně svírají a svazují
Zároveň ale necítím smutek, který se očekává. Někdy po třetím probrečeném dnu jsem se přenesla přes fakt, že tě ztratím.
Řekla jsem ti to několikrát. Že na mně kašleš a že mě to ničí.
Ale nic se nezměnilo za tři týdny takže jsem se rozhodla si tě vymazat ze života.
Trvalo to pět dnů.
Pátek - odebrání z přátel
Víkend - pro osobní klid jsem ti napsala a chvíli jsme volali.
Pondělí - ani zpráva
Úterý - po tvém 'zobrazeno' přišlo zablokování
A byl jsi pryč. Pobrečela jsem si, ale šla dál. Nebo alespoň doufám.
Pravda je, že i přes to, že to bylo moje rozhodnutí, jsem vlastně chtěla aby jsi jenom dal najevo to ,že se se mnou stále chceš bavit.
Taky je pravda že už jsi musel ze mě být unavený.
Stejně tak je pravda to, že i přes to jak mozek přesvědčuji že mi nechybíš, moje srdce někde brečí a touží po tvém obejmutí. Jenže ho neslyším, snad kvůli práškům, nebo hlasité muzice.
Ale ty tu nejsi a už nikdy nebudeš.
Ani ti nechybím.