Druhá strana [SHORT]

Druhá strana

           

Jmenuji se Tom Shizrley a až na mé přímení jsem obyčejný kluk. Tedy, byl jsem. Do nedávna. Vše to začalo dnem mých narozenin. Nikdy jsem nebyl nijak výrazný, takže si ani nikdo nepamatoval že něco slavím. Celý ten den byl zvláštní. Ráno, cestou do školy mi připadalo že jsem viděl někoho vstoupit do prázdna. Prostě někam běžel a najednou nikde nebyl. Hlavně divný bylo že běžel. Kdo by přeci běhal v pět hodin ráno. Do školy dojíždím takhle brzkým autobusem kvůli jedné věci: Lence Barpylové. Nikdy nebyla nejhezčí ze třídy, ale v mé hlavě je to ta nejlepší holka kterou jsem kdy potkal. Nedávno jí umřeli oba rodiče při autonehodě. Musí se doma starat o mladšího brášku. Nikdy jsem nepochopil jak to všechno stíhá. Má brigádu, rodinu a vzdálenou školu. Vždy když nastupuji už tam sedí, zády k řidiči, sluchátka v uších a dívá se z okna. Naše okolní krajina není ničím zajímavá. Pořád jen samé stromy a pole. Já se radši dívám na ni. Občas mám možnost i odposlechnout nějaký ten rozhovor. Díky tomu o ní toho tolik vím. Zaplatil jsem si lístek a šel si sednout. Ani si mě nevšimla. Znova. Někdy si připadám jako bych byl neviditelný. Začal jsem přemýšlet. Proč si lidé všímají víc jedněch a míň druhých. Je to tím že jsou něčím zvláštní? Ne to ne. Já jsem zvláštní dost a pořád nic. Možná je to něčím uvnitř. Samotnou podstatou. Po chvíli jsem usnul.

                „Konečná," zaklepal mi někdo na rameno. Otevřel jsem oči a málem se mi zastavilo srdce. Na malou chvilku jsem pohlédl do nejhlubších studní na světě. Do Lenčiných očí. Zdálo se to jako věčnost. Najednou se odklonila a odešla. Má nálada vystoupala do nekonečných výšin. „Ona si mě všimla, ví že existuju!" Na nic jiného jsem v tu chvíli nemyslel. Sice si nijak nevzpomněla na mé narozeniny, ale to chce čas. Třeba jednou... Cestou do školy jezdím vždy autobusem, přejdu silnici a poté přestupuji na vlak. Tam zrovna mířila Lenka a přímo na ní jelo auto. Nikdy v životě jsem nevyběhl tak rychle. Strčil jsem do ní. Spadla na hlavu. Poslední co jsem cítil byla velká rána z boku.

                Probudil jsem se na chodníku. Velké hodiny na nádraží ukazovaly devět. Rychle jsem vstal a pospíchal do školy. Kličkoval jsem mezi lidmi bez povšimnutí. Tak jako vždy. Když jsem dorazil do školy už zvonil zvonek. Konec druhé hodiny. Ve třídě už byli všichni rozděleni do klasických skupinek. Dnes ale byli všichni hlučnější než obvykle. Možná si vzpomněli že mám narozeniny. Opatrně, jen tak pro jistotu, jsem se připlížil k jednomu hloučku kluků. Ani si mě nevšimly. Zahodil jsem své naděje. Jediné co jsem zaslechl bylo něco o nějaké nehodě. Rozhlídl jsem se. Lenka tam nebyla. Bylo to zvláštní. Jen málokdy vynechávala jakékoliv hodiny. Opatrně jsem prošel kolem kroužku holek. Šeptaly si něco o Lence. Natočil jsem se abych líp slyšel.

„Slyšeli jste že je Lenka v nemocnici?" ptala se jedna.

„No jo, prý jí srazilo auto," šeptala druhá.

Na víc jsem nečekal. Stejně jak jsem běžel do školy rozběhl jsem se do nemocnice. Lence se přeci nemohlo nic stát! Před vchodem dovnitř jsem musel chvilku stát. Měli asi na dveřích rozbitý čidlo. Stál jsem tam jak hlupák ale stejně mě nechtěli pustit dovnitř. Musel jsem vejít až s někým jiným. Naštěstí se na Lenku u recepce zrovna někdo ptal, takže tím jsem čas neztrácel. Šel jsem s ním až nahoru, ale do místnosti za ní ne. Přes prosklenou zeď jsem viděl vše. Ti dva se objali. Nejspíš to byl její mladší bratr. „Zvláštní," pousmál jsem se. „Vždy jsem myslel že mladší sourozenci jsou vždy i menší." Vidět Lenčin úsměv bylo vždy k nezaplacení. Bratr jí zvedl a položil do vozíku vedle postele. Měla obě nohy v sádře a obvázanou hlavu. Vyjeli spolu ven. „A jak se to vlastně stalo?" zeptal se sourozenec.

„Přecházela jsem přes silnici na vlak a najednou do mě někdo strčil. Sice jsem dopadla na hlavu a to auto mi potom přejelo nohy, ale ten kluk mi zachránil život. Vlastně, mohli by jsme ho teď navštívit? Chci mu poděkovat."

„Ale jistě."

                Obaprojeli kolem mě bez povšimnutí. Chtěl jsem vidět jejího zachránce a poděkovatmu. Vždy jsem měl talent skrýt se v davu. Prostě jsem šel za nimi a doufalže si mě nikdo nevšimne. Vyšlo to. Tentokrát jsem vešel s nimi do místnostia čekal u dveří. Bylo tam jediné lůžko u kterého seděli dva lidé. Začínalo měsvrbět celé tělo. Přes brek bylo občas slyšet pípání přístrojů. Honily se mihlavou nepříjemné myšlenky. Nedalo mi to. Musel jsem se přesvědčit. Přišel jsemblíž. Dva plakající lidé byli mí rodiče. Vedle nich Lenka a její bratr. Všichnise dívali na postel. Ležel jsem tam já. Napojený na přístroje. Odřený po celémtěle. Když jsem se podíval dolů nebylo tam žádné tělo. Byl jsem jen myšlenkapoletující kolem. Konečně jsem si vzpomněl na vše co se stalo. I na tu ránu.Lenka uchopila moji obvázanou ruku. „Děkuji," zašeptala se slzou v oku.Kdybych byl vzhůru na chvíli by se mi pozastavilo srdce. Ale teď to nebylo jenna chvíli. Z přístroje s