Seděla jsem na trůně a snažila jsem se přemýšlet, co se poslední dobou děje. Ale byla jsem taaak vyřízená......
Běžela jsem po louce. Přede mnou se objevil pařez a na něm seděla žena. Někde jsem ji určitě viděla. Jen nevím kde... Běžela jsem jejím směrem a když jsem k ní doběhla, promluvila na mě: ,,Musíš ochránit svou zem Alexo! Nikdo jiný to nedokáže! Máš dar kvůli kterému jsi královna. Zachraň nás!" Ta žena mi byla tolik podobná. Mluvila na mě mile a zároveň vystrašeně a... ustaraně. Počkat! Ustaraně?! ,, Kdo jste?" zeptala jsem se jí. ,,Jsem tvoje..." víc neřekla. Nestihla to a rozplynula se mi před očima.
Pak jsem spala bezesným spánkem.
***********
,,Vaše Veličenstvo! Vaše Veličesntvo!" vzbudil mě nějaký hlas. Chvíli jsem se rozkoukávala a po chvíli poznala čí to je hlas. Patřil Karin. Moje nejoblíbenější služka. Je vážně nejmilejší ze všech. Nenávidím ty, co mi závidějí trůn. Já za to nemůžu, že já jsem ta vyvolená....
,,Kolikrát ti mám říkat, aby jsi mi tykala a říkala Alexa!" zasmála jsem se.
,,Omlouvám se Va... Alexo." pokusila se o chabý úsměv, ale její ustaraná tvář ho rychle vystřídala. ,,Alexo máme problém!...." řekla vystrašeně. ,,Pojď za mnou." řekla a vedla mě do společenské místnosti. Ještě jí to tykání mi moc nejde přes nos - usmála jsem se nad tou myšlenkou.
Nic oficiálního by se tam dít nemělo. Tak co se děje? Přišla jsem tam a otevřela dveře. Naskytl se mi příšerný pohled na zdrceného krále Ommilia-Zaka. Zak tam stál, s velkými kruhy pod očima, rostrhaným oblečením a nemalým krvavým šrámem pod okem. Byl na něj zdrcující pohled.
Po chvíli promluvil: ,,Naše země jsou v ohrožení!" byl to hrozný zdrcující hlas. Po tom co to dořekl vyplivl krev a omdlel.
Tak jo. Další kapitola je tady! Je krátká, ale nepjetí musí být!! Snad se líbila!
