Chased [FF - creepypastas] #DOKONČENO

2

Seděla jsem v rohu vypolstrované místnosti a houpala se sem a tam z nudy.

Hádáte správně. Jsem v blázinci. Někdo na mě toziž narafičil hned několik vražd a všichni si teď myslí, že jsem sériový vrah. Jelikož svědci vždy slyšeli šílený smích a něco o tom, že dělá lidi krásné, rozhodlo se, že patřím do ústavu.

Jak dlouho tu už jsem? Možná... týden? Netuším. Nechodím na světlo, okna tu nejsou a tak absolutně nemám pojem o čase. I oni mi nosí jídlo nepravidelně, abych byla zmatenější.
A ještě jedno nechápu. Jak si sakra mohou plést klučičí hlas s mým?!

V tom kolem zvláštně zapraskala světla a přede mnou se objevil nějaký blonďák. Zmateně jsem zamkala. To mi fakt až tak hráblo?

Tak nějak zle se šklebil. Jen jsem seděla a zírala na něj, protože sem ho považovala za halucinaci. To bude z těch prášků, co tu do mě perou.
"Nazdárek" zamával rukou a já na něj jen šuměla jak na ducha.
"Neodpovíš mi?"
"S halucinacemi nemluvím" řekla jsem zrovna ve chvíli, když kolem procházeli strážní. Kluk se rozplynul jako pára nad hrncem a já slyšela strážce říkat něco jako "blázen, měli bychom to nahlásit."

Co chtěj sakra nahlašovat? Že mluvím s halucinací? Fajn.. to moc dobře neznělo.. ale i tak. Na chvíli zmizeli a já slyšela, jak zámek na železných dveří cvakl. Rychle jsem vstala a rozběhla se k nim. Chvilku jsem zaváhala, ale pak jsem je otevřela. Vystrčila jsem z nich hlavu a rozhlédla se po chodbě na obě strany, teprve potom jsem vyšla ven a dveře za sebou zavřela. Ti strážní asi fakt šli nahlásit, že si povídám sama se sebou. Jako rlly?

Okamžitě jsem se podívala na hodiny, které visely na zdi. Bylo polodne.. takže by se měli střídat strážní, pokud vím. Aspoň myslím, že to bylo to, o čem se včera dohadovali před mojí celou. Nebo to bylo dnes? Jak dlouho tu asi můžu být?

Vytřásla jsem z hlavy všechny myšlenky. Teď jsem neměla na přemýšlení čas. Teď se odsud musím jen dostat.
Rozběhla jsem se tiše chodbou, nikde zatím strážní nebyli. Maj to tu zabezpečený asi jako domov důchodců. Nad tou myšlenkou jsem se zasmála, že jsem musela opravdu znít šíleně.

Náhle jsem se prudce zastavila. Pohlédla jsem doprava na dveře, kde bylo napsáno Sklad sebraných věcí
Pootevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Nikdo nikde. To všichni odjeli na Hawai, či co? Každopádně jsem tam rychle vklouzla a hledala mezi regály písmeno B. Netrvalo to moc dlouho, jelikož je to jedno z prvních písmen abecedy. Rychle jsem našla krabici s nápisem Isabelle Begumová a v ní i moje věci. Byl tam i ten nůž, který použili jako nějaký důkaz při řízení, na kterém jsem ani nebyla. To je ironie.

Rychle jsem na sebe navlékla černou mikinu a potrhané džíny, nasadila si svoje sluneční brýle, do kapsy si zastrčila nůž a zbytek věcí z krabice (jako třeba peníze a dokonce i klíče od domu) a zas vyklouzla na chodbu. Pořád bylo poledne.

Znovu jsem se dala do běhu a doběhla až k recepci, kde příjmali návštěvy. Skrčila jsem se a prolezla pod pultem po čtyřech. Pak jsem se zas narovnala a šla ke svobodě. K té nádherné svobodě...