Chased [FF - creepypastas] #DOKONČENO

3

Pocit svobody mne hodně rychle přešel, když jsem v koutku oka zahlédla nějaký stín. Nacházela jsem se v lese, který byl u toho blázince. Rychle jsem se tím směrem otočila, ale nic tam nebylo. Zamračila jsem se a otočila se zpátky. V tu chvíli jsem málem dostala infarkt. Stál přede mnou ten kluk, o kterém jsem si doteď myslela, že je imaginární. Rychle jsem uskočila metr zpět a zamračila se.

"Nazdárek" řekl stejně jako předtím v blázinci.
"Nazdar" odfrkla jsem a pokusila se ho obejít. Opět mi ale zastoupil cestu.
"Já jsem Ben" řekl stále s tím děsivým úsměvem.
"Jo. A teď.. musm jít. Ehm.. čau" vyblábolila jsem ze sebe a chtěla zas zdrhnout. Úsměv z jeho tváře zmizel.
"Jsi uprostřed lesa, kam tak nutně potřebuješ jít?"
"Uhm..." nevěděla jsem co říct. "A co po mně chceš?"
"Nic" úsměv se vrátil na místo.
"Okay... tak proč nemůžu odejít" nechápavě jsem potřásla hlavou.
"Nemám důvod" pokrčil rameny a vzápětí se mi zatmělo před očima.

Probudila jsem se... v nějaké díře. Postavila jsem se a chytila se okraje, abych se vyškrabala ven. Byla o kousek větší než já. Když jsem z ní vylezla, vyjekla jsem šokem. Ležela jsem v jámě u náhrobku.. na kterém bylo napasáno Isabelle Begumová. Zjistila jsem, že se nacházím na rozlehlém hřbitově. Ale... tady to bylo divné. Byla tu jména lidí, které moc dobře znám a naprosto jistě jsem věděla, že ještě žijí. Nejhorší na tom bylo, že tam bylo napsané i datum smrti... rok 2050? Vždyť je 2017....

Rozhlédla jsem se pořádně. Tisíce, ne, miliony náhrobků se táhly do dáli, až za obzor. Nikde jsem neviděla žádné stěny, tak jsem se prostě rozešla jedním směrem. Musela jsem jít už celou věčnost a stále jen hroby, nikde žádná známka konce. Začla jsem být zoufalá, a tak jsem se rozeběhla. Najednou začla být hrozná zima. Vzduch kolem zmodral a začly mi modrat i ruce, kolem pusy se mi tvořila pára. Příšerně jsem se třásla a přesto běžela dál.
Pak zničeho nic přešel chlad do vedra. Cítila jsem se jako na saharské poušti, ne, mnohem hůř. Lil ze mě pot a já měla hrozný nutkání ze sebe všechno strhat, jít se ochladit, zabít se..
Vytřásla jsem tyhle myšlenky z hlavy a utíkala dál. Pak to konečně přestalo, ale taky mi zmizela země pod nohama. Propadala jsem se do obrovského tunelu, ve kterém jsem prolétávala kolem nožů, pistolí a pout. Tohle všechno zmizelo a po černých zdech tunelu (i když tunel asi nepovede přímo dolů.. lol logika autorky -ehm- mě) se rozlila temně rudá barva...

Otevřela jsem oči a zalitá potem jsem se vyšvihla do sedu. Někdo přede mnou vykřiklu, když jsem svým čelem vrazila do jeho. Překvapeně jsem zamrkala. Takže to byl jen sen... vypadalo to skoro jak Psychopatická Alenka v Říši divů.
Přede mnou stál kluk s řernými vlasy a zářivě modrýma očima a usmíval se na mě. Úsměv se mi rozšířil. Už jsem ani nebyla v lese, ale v nějaké chatce.
"Ahoj, já jsem Luke" natáhl ke mně ruku.
"Isabell" potřásla jsem mu rukou.
"Víš.. zní to divně se na to prát hned takhle.. ale máš vůbec domov?" nervózně se podrbal na zátylku.
"J-" nedořekla jsem, když jsem si vzpomněla, že nejspíš b udu hledaná. Tenhle kluk vypadal, že mu mohu věřit víc, než komukoli jinému v mé blízkosti. Vlastně.. moje matka se o mě ani moc nezajímala.
"-ne" dořekla jsem a vyhla se jeho pohledu.
"Můžeš zůstat tady" navrhl hned. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Vždyť mě vůbec nezná. Chce ve svém domě nechat někoho, koho našel s nožem ležet v lese?
"Žiju tu úplně sám a už mě to nebaví. Potřebuju přece taky nějakou společnost, jestli se nemám zbláznit" odpověděl s drobným smíchem na můj tázavý pohled.
"Tak jo.." řekla jsem nejistě. "D-díky."
Usmál se na mě a já neodolala a usmála se na něj taky.
Můj první kamarád...