Perfect Spy |Avengers FF.|

Kapitola 2.

Když jsem dorazila na místo, čekalo mě další parkování v podzemních garážích. A i když byly o dost větší než normální a nemuselo se tady platit, stejně to byla otrava.  Pomalu jsem projížděla garážemi a hledala volné místo na parkování, což trvalo asi deset minut. A když jsem konečně jedno volné našla a chystala se tam zaparkovat,... přiřítilo se tmavě modré auto a bez ostychu zaparkovalo na "mém" místě. 

„No to si dělá srandu!" Zařvala jsem přes celé auto. Ta událost mnou tak otřásla, že jsem s nastartovaným autem zůstala stát na místě a jen čekala, kdo z toho druhého křápu vyleze. Dveře se otevřely a koho nevidím,... Sharon. Tu svini Sharon! Vylezla z auta i s nějakým strašným modelem kabelky a když mě uviděla jak na ní civím, jako by byla duch, tak mi  jen s úsměvem na rtech zamávala. Následně si v klidu odešla pryč. 

Upřímně, začíná mě srát čím dál tím víc! Já jsem Sharon Carter! Ano, Carter! Slyšíte všichni to příjmení?! Jen jsem vám chtěla říct, že jsem strašně hustá, když chodím s Kapitánem Amerikou! Přesně tohle si o sobě myslí! Přesně tohle! ...Nejspíš by se mi měla líbit, když jsem jí Steveovi dohazovala... Ale to bylo tenkrát! Měla jsem jí tím autem přejet a byl by klid! Z přemýšlení mě vytrhl až nějaký řidič, který na mě začal troubit, abych už jela. Stejně jí tím autem jednou fakt přejedu! Další zatroubení. Aby se z toho nezbláznil, vždyť já už jedu! Tak jsem se tedy rozjela dál do garáží, kde mi trvalo asi tak půl hodiny, než jsem našla další parkovací místo. Takže pěkně děkuju Sharon! To nám ty místa nemůže Fury rezervovat?

 Po zaparkování jsem i s taškou přeběhla k výtahu, kde mi došlo, že jsem si doma nechala mobil, z čehož jsem nebyla zrovna happy. Zmáčkla jsem tlačítko na kterém byla namalovaná desítka, tedy desáté patro. Ve výtahu byl na digitálkách čas 10:13am. Sakra! Když umělá inteligence ve výtahu zahlásila: „Desáté patro!" a dveře se otevřely, rychlým krokem jsem vykročila směrem můj pokoj. Hned, jak jsem se k němu konečně dostala, jen jsem v tašce vyhrabala klíčky od pokoje 76, odemkla ho, hodila dovnitř tašku a kabát, pak jsem zas zamkla. Doběhla jsem znovu k výtahu a nechala se odvézt do dvanáctého patra. Tam jsem už zamířila do zasedací místnosti, nýbrž nepochybuju, že se jistá mise ještě řeší... 

Po cestě jsem si ještě urovnala vlasy a nasadila svůj obvyklý poker face. Když jsem došla k zasedací místnosti s číslem 15, kde se jako vždy konala naše porada. Jen skleněné části byly zatmaveny. Hmm... tak to bude zlý. 

 Opatrně jsem zaklepala na skleněné dveře a čekala na výzvu vstoupit. „Dále!" Ozval se po chvíli Furyho naštvaný hlas. Rázně jsem otevřela dveře a v ten moment jsem samozdřejmě upoutala veškerou pozornost. Dveře jsem za sebou ještě zavřela a vydala se k volné židli. „Omluvte mě, měla jsem nějaké vyřizování." Ohlásila jsem nezaujatě a posadila se. Ano, vyřizování! Přejet Sharon Carterovou služebním autem S.H.I.E.L.D.-u! Fury jen klidně kývl na souhlas, ale i přesto vypadal stále značně ve varu. Nenápadně jsem si ho prohlédla. Kapku nachytal červenou barvu a na čele mu vyskočily žíly. „Probírali jsme tady předešlou misi týmu Avengers." Řekl mi. Já je souhlasně kývla. „Myslím, že nemá cenu vám nic vysvětlovat, budete jistě dostatečně informována." Zachraptěl a přejel pohledem ostatní mé kolegy. "Všichni nám už řekli svůj názor, proč byla tato mise neúspěšná. ...Teď je to na vás..." Pobídl mě. No dobře, nikdo se nemá co urážet, jen do toho Tasho!

 „Samozdřejmě." Pokývala jsem hlavou. Všechny pohledy v místnosti se na mě upřely. Včetně toho, kterého jsem se bála nejvíce. "Jak všichni víme... Misí, které se obejdou bez problému je naprosto zanedbatelná většina. A tak si dovolím říct, že to nikoho z nás nepřekvapilo, když se nějaké ty problémy vyskytly. Bohužel, zásadní chybou bylo,... že se Kapitán Rogers nedržel předem určeného plánu." Přednesla jsem bez ostychu svůj názor a stočila pohled na Stevea, který se tvářil značně dotčeně. 

Bože! Já za to přece nemůžu, podala jsem to relativně citelně! Je snad moje chyba, že to neumí přijmout?

 "Děkuji agentko Romanovvová, shodli jsme se na základním problému mise. Teď můžete jít!" Zakončil to Fury a vstal ze své židle. Všichni jsme už vstávali a chystali se na odchod. "A pane Rogersi..." Zastavil se Fury, ještě než opustil místnost. "...my si ještě promluvíme, dám vám vědět, kdy se máte stavit." Oznámil Steveovi, který jen něco neszrozumitelně zamumlal a chystal se zmizet za ním. Ale já byla rychlejší. 

"Hej!" Upozornila jsem na sebe a chytila ho za paži. Otočil se ke mě čelem. Ostatní už pomalu zmizeli z místnosti. Podívala jsem se mu do tváře. Vždycky mi připadala jako z porcelánu, dnes mi už i výraz seděl. Modré oči skoro zmizely za panenkami, kvůli nedostatku světla v zateměné místnosti. Rty měl stažené do úzké linky a dokonce i pleť mi připadala bledší než obvykle. Něco ve mě se chtělo dotknou jeho tváře, ale to nutkání jsem rychle potlačila. "Steve..." Skoro jsem zašeptala. Poslední dobou to mezi námi bylo divný. Nebo to tak bylo vždycky? 

Značně pozvedl obočí, asi aby mě přiměl mluvit. Chtěla jsem mu vyhovět, ale nějak nepřicházeli slova. "Eh... já... Nechtěla jsem - Nechci... ti dělat problémy." Nechci ti ublížit. "Chápu to, chápu tě, ale... měli jsme plán a ty jsi nepostupoval správně." Snažila jsem se to mezi námi urovnat, jen jsem asi nepoužívala správná slova. V čemž mě Kapitánův výraz zcela utvrdil. 

"Sakra Nat! Nepostupoval správně? Co je to správně?!" Rozkřikl se a vytrhl se mi. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem jeho ruku už předtím nepustila. "Ne, takhle jsem to nemyslela! Teda myslela, ale ne tak docela... Vím, chtěl jsi jim pomoct. Vlastně to chápu, ale to co jsem řekla..." Odmlčela jsem se. "Byl to můj názor, Steve." 

Nepromluvil. Nezaznamenala jsem ani změnu výrazu ve tváři. Jen na mě zíral. "Omlouvám se." Zašeptala jsem a slabě sklopila hlavu k zemi. Jen jsem čekala na reakci. "Ne." Řekl suše. Pak jsem uslyšela jen prásknutí dveří a sklo z nich dopadající na zem. Zůstala jsem stát na místě s pohledem stočeným k podlaze. Nepochopila jsem to.

Pomalu jsem se rozešla k teď už roztříštěným dveřím. Neobtěžovala jsem se je otevřít. Jen jsem prolezla otvorem, ve kterém ještě před chvílí bývalo sklo. Uviděla jsem pár vykolejených pracovníků S.H.I.E.L.D.-u a Wandu, jak se opírá opodál o zábradlí. Zamířila jsem k ní a ostatních si nevšímala. "Co že je tak nabroušenej?" Zeptala se naprosto klidně, když jsme zamířili k výtahu. Já jen pozvedla rameny, nechtěla jsme to teď řešit. „Nic si z toho nedělej. Ono ho to přejde." Usoudila bezstarostně. "Jasně, že jo." Přitkala jsme jí a výtah se s námi rozjel do desátého patra, kde jsme měli pokoje. 

Ahoj, snad se druhá kapitolka líbí a jste spokojení. Má asi 1130 slov. Děkuji za přečtení a už se těším do další kapitoly...😉😅 💯  

Илона Энцка