Tell Me Why ?

Kapitola . 1 .

Měli jste někdy pocit, že umíráte, i když jste fyzicky zdraví? Pocit, že prostě nechcete jít dál a pouze zemřít. Takhle jsem se cítila každý den. Ale pak se něco změnilo. Jmenuji se Jenniffer Elizabeth Wood a toto je můj příběh.

10. srpen 2005

Bolest byla tak veliká, že jsem nemohla ani vstát z postele. Dnes se měl konat Lucyin pohřeb. Šaty jsem měla připravené, jenže zvednout se zůstával pořád problém. Už bylo devět a já měla hodinu na to se tam dostavit. Sebrala jsem všechny síly, abych si sedla a položila nohy na koberec. Ve chvíli, kdy jsem se postavila, se mi podlomily nohy, musela jsem se podepřít o stůl, abych nespadla.

Šla jsem se opláchnout do koupelny, ale když jsem pohlédla do zrcadla, lekla jsem se svého odrazu. Své hnědé vlasy jsem měla rozcuchané , normálně krásně modré oči jsem měla oteklé kvůli breku a pod očima tmavé kruhy ,celkově jsem vypadala jako zombie. Takhle přeci nemohu dát své kamarádce poslední rozloučení. Sepnula jsem si vlasy, abych si je neušpinila, a nalíčila jsem se. Poté jsem je opět rozpustila a učesala. Vydala jsem se zpět do pokoje a oblékla si černé šaty které mi byly nad kolena . Byla jsem připravena.

Když jsem scházela schody, babička na mě zavolala: „Jen (zkratka pro Jenniffer) jdeme." Jen co mě uviděla, tak se málem rozbrečela, „Moc ti to sluší, zlatíčko, tak pojď, děda už čeká v autě." Nasedli jsme do auta a jeli na místo, kde se konal pohřeb. Říkáte si, proč bydlím u prarodičů a ne s tátou a mamkou ? Jednoduché otec umřel dříve, než jsem se narodila a matka ta zemřela před rokem na rakovinu .

Když jsme dorazili na hřbitov, který byl asi tři kilometry od domu, tak jsme hned uviděli, jak všichni hosté postupně chodí k rodičům Lucy a přejí jim svou upřímnou soustrast. Ihned jak mě pan Barbosa, otec Lucy, uviděl, tak ke mně přišli a objali mě. Neviděli mě od té nehody. Pak se dali do řeči s babi a dědou.

Já přistoupila mezitím k Lucyině bílé zavřené rakvi a položila na ni květinu. Ruku jsem stále držela na rakvi, a řekla se slzami v očích a třesoucím se hlasem: „Moc mi chybíš "ségro". Neboj se, pamatuji si tvoje poslední přání." Otřela jsem si slzy a šla si sednout. Obřad mi přišel velice dlouhý, byla jsem ráda, když jsem to měla za sebou.

Když jsme přijeli domů, tak jsem se vysprchovala a lehla si opět do postele. Ne, že bych spala, to ne, nemůžu spát, jen ležím a přemýšlím nad smrtí, která je všude kolem mě.