Tell Me Why ?

Kapitola 3.

Rois jim řekl, ať se posadí, jenže ve třídě byla jen dvě volná místa. Vedle mě, na kterém sedávala Lucy a ještě jedno vedle školního machra a fotbalisty Tonyho Verbse, který musel sedět hned v první lavici, protože neustále vyrušoval. Ti dva se k nim tedy vydali, ani jsem nepostřehla, kdo z nich je Alexander a kdo Giliarde. Jeden z nich se posadil vedle mě.

„Ahoj" pozdravil a pousmál se, já na něj jen lehce zamávala rukou. Pan Rois začal probírat novou látku a říkal nám něco o první světové válce, ale já ho moc neposlouchala, jen jsem si čmárala nějaké obrázky do sešitu. Ten kluk vedle mě mi koukal přes rameno do sešitu.

„Jsem Alexander a ty?" zeptal se mě po chvíli. Já jen protočila oči v sloup.

„Jsem Jennifer," odpověděla jsem mu nevesele. Alexander se ale zase usmál.

„Hezké jméno, rád tě poznávám Jennifer," odvětil na to. Když to dořekl tak konečně začalo zvonit , a já se mohla projít na chodbu. Ve stejné třídě jsme ale zůstávali celý den a čekali mě ještě čtyři hodiny. Po zbytek výuky na mě naštěstí nepromluvil. Když jsem ale vyšla ze školy, Alexander se za mnou rozběhl.

„Haj, počkej," zavolal a tak jsem velmi neochotně ale zastavila.

„Co je?" zeptala jsem se ho, když ke mně přiběhnul.

„No, zapomněla sis na lavici sešit," podal mi ho do ruky „a taky jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys se mnou nechtěla jít dneska odpoledne ven?"dodal ještě trochu nesměle. Já jsem mu samozřejmě za sešit poděkovala, ale odmítla jsem ho, jelikož jsem již šla s Colinem do kina. Alexander se ale nedal odbít.

„Tak zítra?" zkusil to. Já jsem chtěla protestovat, ale nešlo to, měl tak milý úsměv. Z jeho tváře šlo snadno vyčíst, že mě chce poznat, tak jsem přikývla.

„Dobře, zítra odpoledne, ahoj," rozloučila jsem se s ním a zamířila jsem domů. Opět jsem šla pěšky a v půlce cesty se ke mně připojil Colin.

„Hele, moc mě to mrzí, ale dnes do toho kina nakonec nemůžu, něco mi do toho vlezlo," sdělil mi omluvně a hned navrhnul, „Můžem jít zítra?"

„To nevadí," pousmála jsem se na něj, „Zítra ale nemohu, jdu už s někým ven"

„S někým jiným?" podivil se Collin „A s kým?" zeptal se ještě, ale já jsem mu neodpověděla. Stejně jsme byli již u mého domu, tak jsem se s ním rozloučila a zašla dovnitř.

„Ahoj," pozdravila mě babička, která zrovna seděla v černém koženém křesle v obývacím pokoji a pletla červený svetr. Já jsem jí pozdrav opětovala a vydala se do svého pokoje. Posadila jsem se na postel a přemýšlela o dnešním dni. Nebyla to vlastně taková katastrofa, jak jsem čekala, skoro nikdo se neptal na Lucy. Byla jsem na jednu stranu i ráda protože jsem jim nemusela odpovídat. Jenže mě v tu chvíli pohltil strašně zvláštní pocit.

Znala jsem ho již dobře, měla jsem ho i v ten den co Lucy zemřela. Předtím jsem nad tím nijak nepřemýšlela, ale teď se mi chtělo strašně křičet. Po chvíli se ale ten pocit vytratil. Chtělo se mi strašně křičet, ale po chvíli ten pocit přestal.

V ten moment jsem měla dojem jako bych viděla Lucy. Křičela: „Pomoc mi prosím, no tak, pomoz mi!" Byla u nějakého bazénu a zopakovala to ještě jednou. Pak Lucy najednou zmizela. Ihned jak zmizela.

Když jsem se probrala, ležela jsem na posteli. Musela jsem omdlít, protože uběhla půl hodina od té chvíle, co přestal ten pocit. Bylo to divné, pamatovala jsem si každičký slovo, každý moment toho... snu. Co jiného by to také bylo než jen nějaký zvláštní sen?

Osprchovala jsem se a potom jsem zamířila dolů, dát si něco k jídlu. Když jsem prošla kolem obývacího pokoje, babička na mě zavolala, ať se jdu podívat, co se stalo v televizi. Když jsem se zadívala na reportáž, tak jsem ztuhla překvapením. Reportér stál u městského bazénu a oznamoval, že v bazénu utonul sedmnáctiletý chlapec Tonny Verbs. I když to nebyl můj kamarád, přece jsem ho nějakou dobu znala, vyhrkly mi slzy do očí. Rozběhla jsem se zpět do pokoje a zabouchla za sebou dveře.

„Ne... ne, ne, ne! Já nejsem blázen! Ne," chytila jsem se za hlavu a stále v šoku jsem opakovala. Po chvíli jsem se uklidnila a zvažovala jsem, jestli to nemohla být jen náhoda, ale nenechala jsem to být. Sedla jsem si k počítači a začala jsem vyhledávat věci, které jsou s tímto spojeny jako: Předpověď smrti nebo posel smrti. Vyjel mi jeden název a to Banshee (čte se to Benší). Přečetla jsem si, co to znamená, ale připadalo mi to jako nesmysl. Vypnula jsem počítač a šla si lehnout.