Tell Me Why ?

Kapitola .2.

„Jennifer, vstávej, musíš do školy," probouzela mě babička. Ve škole jsem nebyla už týden, vůbec nevím, co mám dělat, až uvidím všechny ty obličeje nebo prázdné místo, kde seděla Lucy. Vylezla jsem z postele, upravila se, oblékla jsem si džíny a černé tričko s krátkým rukávem a sešla jsem dolů na snídani. Babička stála v kuchyni u linky a chystala mi svačinu do školy.

„Zlatíčko, dneska budeš muset do školy pěšky, já a děda musíme jet vyřídit nějaké papíry na úřad," oznámila mi, jen co mě spatřila. Přikývla jsem a posadila se ke stolu, kde už jsem měla připravenou snídani. Moc jsem toho nesnědla, pouze jsem si dvakrát kousla do toastu a zapila to čajem. Potom jsem si vzala tašku s učebnicemi a vyrazila jsem do školy.

Jakmile jsem vyšla z domu, dala jsem si do uší sluchátka, abych mohla poslouchat hudbu. Ušla jsem ale asi jen sto metrů a strašně jsem se lekla, jak mi někdo sáhl na rameno. Cukla jsem sebou a sundala si sluchátka.

„Bože, Coline, vyděsil jsi mě k smrti," vyhrkla jsem. Colin byl můj soused, spolužák a moc dobrý kamarád, se kterým se znám již od první třídy. On se jen pousmál. Měl moc krásný a přátelský úsměv , ledově modré oči a tmavé vlasy .

„No jo no, ale ty jsi měla sluchátka, já na tebe volal a ty nic, tak jsem tě dohnal. Jo a taky tě zdravím," řekl. Otočila jsem od něj hlavu a pokračovala v chůzi. Colin mě ale následoval, a tak jsme šli spolu. Po chvíli se mě zeptal: „Jak to jde? Jak to zvládáš?" Já se na něj znova podívala.

„Co myslíš?" zeptala jsem se, „když ti umře nejlepší kamarádka, tak ti nebude moc dobře. Ale teď je to o něco lepší," utírala jsem si u toho slzy. Colin se cítil smutně jen z toho, že jsem smutná já, tak mě objal.

„To bude dobrý uvidíš. Víš co, dneska půjdeme do kina jo?" navrhnul mi. Chtěla jsem začít protestovat, ale byli již jsme u školy, takže se se mnou rozloučil a odešel. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala do budovy. Když jsem vešla do chodby se skříňkami, viděla jsem u té Lucyiny spoustu růží, plyšáků a všelijakých svíček. Bylo mi smutno, skoro jsem se znovu rozbrečela, ale rozptýlily mě Meredith O'Brien a Lili Monthanie, dvě holky ze třídy.

„Oh, panebože, jsi v pořádku? Měly jsme o tebe strach," spustila Meredith a hrála si u toho se svými blonďatými vlasy. Když to dořekla, koukla se na Lili, a ta to přikývnutím potvrdila. Nikdy jsem je neměla moc ráda, byly to totiž takové ty hubené, namyšlené roztleskávačky, které si myslí, že jsou královnami školy.

„Jo, fajn," potichu jsem jim odpověděla s trochou nechuti v hlase. Lili na mě upřela své zelené oči.

„Tak na dějáku čau," řekla mi. Pak se obě otočily a odešly. Když jsem vstoupila do třídy, všichni na mě koukali jak na mimozemšťana. Posadila jsem se do zadní lavice a začalo zvonit. Do třídy přišel náš učitel Timothy  Rois,který učí dějepis,s ulíznutými blonďatými  vlasy  a spolu s ním dva kluci. Na první pohled okouzlující, oba měli hnědé vlasy a světlehnědé oči, celkem vysocí a jeden měl docela vysportovanou postavu,patrně to byli dvojčata.

„Takže, třído, toto jsou naši noví žáci: Gilearde a Alexander Pazyrninovi,"                                                   začal je učitel představovat, „přestěhovali se sem z Ruska, tak k nim buďte ohleduplní. Děkuji."

-----------------------