Suicide

1. Osudový den

‘‘Co?!‘‘

Vykřikla jsem a slzy mi začaly stékat po tváři.

‘‘To nemůže být pravda, vždyť ještě dneska ráno..pane bože.‘‘

Na více slov jsem se nezmohla. Moje nejlepší kamarádka je mrtvá, spáchala sebevraždu. Bolí to.

Stojím v kuchyni, naproti mně je mamka s taťkou, jen stojí a zírají na mě. Nic neříkají ale proč?! Musejí přece něco říct, vždyť tohle nemůže být pravda, ona nemůže být mrtvá! Prostě nemůže! Roztřásly se mi kolena, začala mi být strašná zima a slzy pořád stékaly, potřebuji si sednout. Když jsem se rozešla do mého pokoje, podlomily se mi nohy a já upadla.

‘‘Nesahej na mě, zvládnu to sama!‘‘

Zakřičela jsem na tátu, když se mě pokoušel zvednout. Lekl se, v jeho obličeji jsem viděla, že je zmatený, už jsem jen viděla jak odchází do obývacího pokoje. Mamka ještě chvíli stála u mě, chtěla mi  pomoct zvednout se, jenže já jsem nechtěla, a tak odešla za tátou. 

Na té zemi v kuchyni jsem klečela už nejméně dvě hodiny, nechtělo se mi zvedat. Ani jsem si nikdy před tím nemyslela, že je možné, aby někdo probrečel opravdu celý den, no teď už vím, že je to opravdu možné.  Ale nemůžu tady celý den sedět jako troska, musím se zvednout a odejít do pokoje.  Tentokrát se mi to konečně podařilo. Po schodech jsem vyšla do svého pokoje a tam jsem se zabořila do postele. Přikryla jsem se dekou, kterou má (no vlastně měla) i moje nejlepší kamarádka. Měla jsem tolik možností, jak chci dnešní večer strávit, mohla jsem si zapnout smutné písničky, nebo jsem mohla vytáhnout alba, mohla jsem si i klidně pustit videa s Alison (tak se jmenovala). A vybrala jsem si tu možnost, kdy budu jen tak ležet a za doprovodu slz budu zírat do zdi a vzpomínat. 

Ten začátek je krátký, ale další části už budou dělší:):D 

Ale mám vůbec pokračovat?:D