Suicide

3. Dopis

Po včerejším incidentu s gumičkou se mi vůbec nechtělo vycházet z pokoje. Stydím se. Vím, že nemám vůbec proč, umřela mi přece kamarádka, takže je logické, že budu brečet dnem nocí, jenže nestojím o nějaké utěšování! Nejsem totiž ten typ člověka, který by potřeboval pořád jen samou útěchu. Potřebuju se z toho prostě dostat sama!

Rozhodla jsem se, že dneska z pokoje nevyjdu. Najednou mi ale zazvonil mobil – byla to Alisonina máma-vzala jsem jí to.

‘‘Ahoj Hanno, jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli se dnes nechceš stavit k nám. Vyklízíme pokoj Alison a říkala jsem si, že by sis nějaké věci možná chtěla nechat.‘‘

Z jejího hlasu bylo poznat, že brečela. Musí to být hrozné, když vám umře dcera. Bylo mi jí opravdu líto.

‘‘Dobrý den. To bych ráda. V kolik mám přijít?‘‘

‘‘Jak se ti to bude hodit, dneska budeme celý den doma.‘‘

‘‘Tak během hodinky tam budu. Zatím.‘‘

Jen něco zamumlala a ukončila hovor.

Takže za chvilku budu v pokoji Alison. Po tak dlouhé době. Najednou si nejsem tak jistá tím, jestli tam chci jít. Ale převlíkla jsem se, udělala jsem si culík, trošku jsem si natřela řasy řasenkou a vyrazila jsem.

Asi za půl hodiny jsem byla na místě. Zazvonila jsem, přišel mi otevřít Alisonin táta. Usmál se a objal mě.

‘‘Ahoj Hann, pojď dál. Dole se nezdržuj a běž rovnou do Aliina pokoje.‘‘

‘‘Dobrý den. Děkuju moc, že jste si na mě vzpomněli.‘‘

Vešla jsem do její pokoje. Byl to divný pocit. Slzy se mu spustili a mé tělo se nechtělo hýbat. Bolelo to. Bolela ta představa, že když dneska odejdu z tohoto pokoje, už se sem nikdy nevrátím. Nebudu mít za kým. A navíc se ten pokoj ruší. Už to nebude pokoj Alison, bude to nejspíš pokoj pro hosty nebo tak něco. A to opravdu bolí.

Po asi 20 minutách mého přemýšlení jsem se rozhodla najít tam někde všechny naše společné fotky, všechna psaníčka a hlavně jsem si chtěla vzít její nejoblíbenější tričko. Bylo bíle a na něm byl černý nápis ‘I will love you forever‘. Všechno jsem si to dala do kabelky (připadla jsem si, jako kdybych ty věci kradla) a ještě jednou jsem se rozhlédla. Na jejím psacím stole ležela kniha. Přišla jsem k tomu stolu, abych zjistila co je to za knihu. ‘Hvězdy nám nepřály‘, bože! Jak jsem na tuhle knížku mohla zapomenout?! Alison tu knihu milovala, přečetla si ji asi dvacetkrát a vím, že ji nikdy neomrzela. Tak jsem ji přidala ke všem těm věcem a s pláčem jsem z toho pokoje odešla.

Dole byl pořád jen Alisonin táta.

‘‘Vzala sis všechno, co jsi chtěla?‘‘

‘‘Ano a ještě jednou vám moc děkuju. Hrozně to pro mě znamená. Už ale nebudu rušit, navíc si chci jít domů prohlédnout všechny ty věci.‘‘

Hned jak jsem to dořekla, začala jsem brečet.

‘‘To chápu. A není vůbec za co. Pozdravuj rodiče.‘‘

Odešla jsem. Celou cestu domů jsem brečela.

Když jsem konečně dorazila, tašku s věcmi jsem opatrně položila na postel a šla jsem se odlíčit. Odličování mi netrvalo moc dlouho, protože pláč smyl skoro všechnu řasenku.

Konečně jsem si sedla na postel a byla jsem připravená se kouknout na všechny ty fotky atd. Opatrně jsem tedy z tašky vyndala fotky, pak to tričko a nakonec tu knihu. Jelikož jsem tu knihu vyndala jako poslední, hned jsem se na ni chtěla kouknout – protože si do ní Alison vždycky něco zapisovala nebo kreslila, vždycky mi říkala, že jsou to důležité věci a tentokrát přijdu na to, o jaké věci se jednalo-listovala jsem jí. Nikde nic nebylo, až najednou jsem narazila na jednu stránku, který byla celá popsaná. A přesně tam byla i vložená obálka a na ní bylo napsané ‘Pro moji milovanou Hannu‘. Vyndala jsem tu obálku, strašně se mi klepali ruce, takže mi pěknou dobu trvalo než jsem ji otevřela. Byli v ní vložené 3 papíry. Byl to dopis na rozloučenou.

Mám pokračovat?:)