Suicide

4. První věty

Právě teď držím v ruce dopis od Ali. Nejsem si úplně jistá tím, jestli to co psala chci číst. Ale ano chci. Rozložila jsem první papír.

‘‘Hann, strašně se omlouvám, že tě tady nechám samotnou, hlavně mi to prosím nikdy nezazlívej, protože tohle musím udělat.‘‘

Nemůžu to číst dál. Hrozně to bolí. Strašně by mě zajímalo, za jak dlouho po dopsání toho dopisu to udělala. Hned nebo třeba až za dvě hodiny? Ale proč to vlastně MUSELA udělat? Co se jí stalo? Bylo to něco vážného? Jestli ano, tak proč mi o něčem neřekla?

Přesně tyhle otázky mě nutily ten dopis číst dál. Potřebuji na ně najít odpověď. Vím, že to bude těžké ale stejně pokračuji ve čtení.

‘‘Musela jsem to udělat, protože jsem nemocná. Hodně nemocná, mám rakovinu. A nechci s ní žít. Vím, že by to nebylo moc dlouho, protože co doktor říkal, tak bych tady byla ještě tak maximálně 5 měsíců. Možná je to hodně, jenže ne pro mě. Nemohla bych dalších 5 měsíců žít s tím, že už za chvilku živá nebudu. Lidi by se ke mně chovali jinak. Byli by na mě strašně hodní a já nevím co všechno a to já nestojím. Nechci, aby na mě byli hodní jen proto, že jsem nemocná a že za pár měsíců umřu.

Strašně se ti omlouvám za to, že jsem ti vůbec nic neřekla. Ale vím to asi 3 týdny a sama jsem se s tím nesmířila. A navíc jsem ani nevěděla, jak ti to říct.‘‘

‘‘Jo, tak ty jsi nevěděla jak mi to máš říct?!!‘‘

Zařvala jsem přes celý dům. Hned po tom jsem začala hystericky brečet. Tak ona nevěděla, jak mi to má říct. Ono vlastně bude mnohem jednodušší spáchat sebevraždu, než mi něco říkat. Jak mi to mohla udělat. Sice, by tady teda byla jen chvilku ale pořád bych se s ní pak aspoň mohla rozloučit. 

Dneska už se čtením končím. Nemám sílu na další text. 

Doufám, že se líbí:) A ještě pořád mám pokračovat?:D