Suicide

2. Takhle přece nemůžu žít

Abych pravdu řekla, vůbec nevím jak dlouho jsem spala, ale soudě podle toho, že si pamatuji jak na mě přes závěsy pronikaly první paprsky, asi moc dlouho ne. Zvedla jsem telefon z nočního stolku a chtěla jsem se kouknout kolik je hodin ale jakmile jsem rozsvítila displej, bliklo na mě upozornění, že mám novou zprávu. Byla od mé spolužačky, ptala se mě proč nejsem ve škole. Neměla jsem chuť na odepisování, takže jsem mobil vypnula a vstala jsem z postele.

Když jsem vešla do koupelny a koukala jsem se do zrcadla, běhaly mi hlavou otázky, proč? proč to udělala?

‘‘Hanno, ty už jsi vzhůru?‘‘

‘‘Jo, už jo, počkej hned jsem dole.‘‘

Hned po tom co jsem tohle zařvala na mamku přes celý dům, jsem měla pocit, že mi praskne hlava. Ještě než jsem se vydala na cestu do kuchyně, jsem si chtěla udělat culík. Vysunula jsem šuplík s gumičkami a našla jsem tam jednu Alisoninu oblíbenou, vzala jsem ji do ruky a začala jsem brečet. Sedla jsem si na zem a koukala jsem se na tu gumičku.

Ano je velmi zajímavé, že i pouhá gumička donutí člověka k nekonečnému pláči.

‘‘Hanno! Hanno, co se stalo?‘‘

Zvedla jsem hlavu a viděla jsem, jak přede mnou stojí mamka. Z jejího obličeje bylo poznat, že má strach. Jen jsem na ni koukala a nic jsem neříkala.

‘‘Co to držíš v ruce?! Hanno, tak sakra mluv! Hannoo!‘‘

Zvedla jsem ruku a už jsem jen cítila, jak si mamka tu gumičku bere.

‘‘Ty trdlo, myslela jsem, že sis nějak ublížila. Tohle už mi nikdy nedělej! A co je to vlastně za gumičku?‘‘

Mamka seděla vedle mě a jen jsem si stačila všimnout, jak jí stekla jeda slza po tváři. Rychle si ji utřela a koukla se na tu gumičku.

‘‘No, to je…‘‘

Sekla jsem se a opět jsem propukla v hysterický pláč.

‘‘Mám odejít?‘‘

Jen jsem pokývala hlavou. Mamka se zvedla a odešla. 

Tahle část je o něco delší a doufám, že se bude líbit!:)

A mám pokračovat?:)