LEVANDULE I Mavy fan fiction

PROLOG

Sedím a dívám se na obraz, visící na zdi. V ruce svírám bílý hrneček s cappuccinem, které mi před chvílí donesla milá servírka. Nakonec si teplý šálek přisunu ke rtům a opatrně usrknu. Chuť vanilky se mi okamžitě rozpustí na jazyku a já se nad chutí rozplývám. Jednoznačně nejlepší káva.

Na nízký stolek položím poznámkový sešit spolu s propiskou. Do něj jsem si psal a vymýšlel. Co přesně? Úplně všechno. Každý pohyb, který jsem zaznamenal, každičké slůvko, míhající se kolem mých uší. Už ani nevím, proč tohle dělám. Možná se inspiruji a hledám ve všem příběhy. Rád si domýšlím různé věci.

Uslyším, jak zazvoní zvoneček, přidělaný ze stropu kavárny. Podívám se na dveře, protože je přesně půl deváté, teda čas našeho obvyklého shledání. Nezpozdí se nikdy, ani dnes. Oblečený jako obvykle. Bílá košile a dlouhé černé kalhoty. I takhle obyčejné a prosté oblečení může vypadat neobyčejně. Konečně vidím i jeho zářivě blonďaté vlasy. Díky umělému světlu se mnohem víc lesknou.

„Ahoj," pozdraví mě a mile se usměje. Už jen díky hlasu poznávám, jak se má. A má se moc dobře. Stejně jako já je nadšený, že může sobotní ráno strávit s tím druhým, obzvlášť na našem oblíbeném místě. Hned, co si sedne vedle mě, si objedná malinovou limonádu. Kávu nemusí, takže je to pro něj jasná volba. Jako vždycky. Z černé brašny vytáhne svůj notes. Skoro podobný jako můj, až na to že jeho byl jasně fialový. Otevřel ho skoro až na poslední straně.

„Konečně to mám celé hotové, podívej," ukáže na sešit a nechá mě číst. Očima projdu, kolik toho vůbec napsal. Okraje sešitu zdobily malinké kytičky, které zde během psaní zřejmě nakreslil. „To jsi kreslil?" zeptám se. Blonďák mi na to kývne hlavou.

„Znáš to, chce se ti psát, ale nemůžeš. Máš plnou hlavu myšlenek, ale nemůžeš přijít na tu správnou, tak aby vyjádřila, co ze sebe chceš vlastně dostat. Myslím, že aspoň těmi levandulemi ze sebe něco dostávám. Nebo naopak. Kreslím je, abych nemusel pokračovat a od všech myšlenek nadobro utéct."

Vrátím mu zpátky jeho sešit a poděkuji. Myslím, že se v psaní mnohem zlepšil. Ještě před rokem nedokázal napsat větu bez pravopisné chyby a teď mě ohromuje každičkým slovem. Líbí se mi, jak zajímavě skládá slova do vět, přičemž má všechno hlavu a patu. Nikdy bych to do něj neřekl, tudíž přiznávám, že se člověk může mýlit vždycky.

„Martine, musím tě pochválit. Jde vidět, že sis dal opravdu záležet. Tvoje slohová práce je naprosto báječná!"

„Děkuju," uculí se, „ale upřímně si nemyslím, že je to tak dobrý jako od tebe."

„Ale prosím tebe. Já jenom píšu, co vidím, co cítím, co chci. Ty o tom přemýšlíš dokonalým způsobem. Udělal jsi na mě dojem."

„Opravdu? Já jsem zase hrozně moc rád, že si ti něco ode mě líbí, víš. Vždycky jsem tě bral jako inspiraci, protože jsi byl na škole nejlepším spisovatelem."

Pousměji se a k ústům přiložím už téměř studený nápoj, díky kterému nastane naprosté ticho. Martin je zahleděný do svého notýsku včetně několika papírů vložených v něm. Na chvíli se na něj podívám, abych viděl, co přesně čte. Zjevně má na svých papírech něco dalšího. Text je ručně napsaný, tentokrát neúhledným písmem s několika škrtanci. Nakloním hlavu, abych si nenápadně pár řádků přečetl. Jakmile si mě ovšem všimne, papíry zase zpátky schová a dělá, jako bych je neviděl.

„Co to je?" zeptám se.

„To nic není," odpoví a papíry s notesem strčí do tašky. Přeruší nás servírka, která na tácku drží jeho limonádu. Podá mu ji a hned se z ní napije. Myslí, že na papíru zapomenu, ale nedokážu na to přestat myslet.

„Chápu, že mi to nechceš ukázat. Je to jen na tobě, ale rád bych si od tebe zase něco přečetl."

„Ještě to ani není hotový."

„Rád bych viděl, o čem píšeš. Je to něco do češtiny?"

„Není, je to jen můj příběh."

„Vážně? Takže ses opravdu rozhodl psát?"

„Jo. Mám jen kousek. Nevím, jestli ti to chci dát."

„V pořádku, rozumím."

Uběhly skoro dvě hodiny a já se musím rozloučit. Pospíchám do práce, což Martin chápe. Balí si věci se mnou, protože má také spoustu práce a povinností. Ještě se domlouváme na příští schůzce. Ve škole se moc často nepotkáváme. Sice jsme ve stejném ročníku, ale každý v jiné třídě s úplně rozlišnými předměty. Vypadá to zase na příští sobotu.

„Tak ti teda děkuju moc, Kájo," poděkuje slušně a čeká, než se zvednu z gauče. Já si ještě vezmu tašku a jsem připravený odejít.

„Taky ti děkuji. Moc jsem si to dneska užil. Snad nám ta sobota vyjde."

„Určitě, takže zase o půl deváté tady?"

„O půl deváté. Měj se hezky, Martine," povím mu a ještě spolu směřujeme k východu. Rozloučíme se ještě tam, až nakonec jdeme každý jinou cestou. Dokud neuslyším znova jeho hlas.

„Rozmyslel jsem si to." Podívám se na jeho ruce. Drží v nich popsané papíry, které jsem si chtěl přečíst.

„Vážně?"

„Vážně. Jen to doopravdy nemám, teda jako myšlenku jo, ale nemám to napsaný celý."

„Moc rád si přečtu aspoň tohle," vezmu si papíry do ruky, „hned ti dám vědět, co si myslím. Budu upřímný."

„Děkuju. Tak si napíšeme?" Kývnu hlavou, zamávám a rychlým krokem mířím k tramvajové zastávce, kde už tramvaj dávno stojí. Vběhnu do ní, co nejrychleji můžu a ještě se dokonce posadím na volné místo. Teď mě čeká dvacetiminutová cesta napříč hlavním městem. Mám tak volný čas, abych si příběh od Martina mohl důkladně přečíst. Najdu papír, očíslovaný jedničkou, a ponořuji se do čtení.