LEVANDULE I Mavy fan fiction

1. kapitola

Už jenom díky příjemnému letnímu počasí si užívala výhled na Vltavu. Vlasy jí vlály ve vzduchu, nedokázala je zkrotit ani gumičkou, díky které si vlasy svázala do culíku. V ruce držela telefon a čekala, jestli se jí vůbec ozve. I když měla zapnuté vibrace, několikrát zkontrolovala upozornění, aby se ujistila. Nic nepřicházelo.

Nakonec si sedla na okraj chodníku nábřeží, až se její dlouhé nohy skoro dotýkaly studené vody. Nad ničím nepřemýšlela. Seděla tam jen tak a čekala dál na svoji nedochvilnou kamarádku.

Jakmile se konečně ukázala, blondýna sedící na zemi se zeširoka usmála. Vstávat se jí nechtělo, to ani omylem, proto si její kamarádka sedla vedle ní. S sebou nesla láhev vína a igelitovou tašku. Vypadalo to na příjemné odpoledne.

„Máš cigarety?" zeptala se blondýna s dlouhými kudrnatými vlasy, opíraje se o její rameno. Karolína se natáhla pro igelitku, kterou s sebou přinesla. Z ní vytáhla dvě krabičky a jednu z nich otevřela. Podala ji Marice a z peněženky vytáhla zapalovač.

„Jsem ráda, že jsme si na sebe našly konečně čas,"usmála se Karolína, mezitím co si poprvé zapálenou cigarety přitiskla ke rtům a nadechla celou její vůni. Kouř v ústech nakonec vydechla ven, až se nakonec ztratil ve vzduchu. Marika si půjčila její zlatý zapalovač a přidala se k ní.

„Já taky, ale znáš to, jak si máš najít čas, když toho máme obě až nad hlavu. Ale začalo léto, můžem se vídat častěji."

„To určitě. Plánuju s mýma kámošema jet na víkend pod stan. Ještě nevím kam, ale pravděpodobně někam na Sázavu. Mohla bys jet s náma."

„To zní skvěle, ráda bych se k vám přidala. A co jinak, jak jde život?"

Karolína se nad otázkou zamyslela a rameno položila tentokrát na Maričino. Obě dvě věděly, že nad touhle otázkou se obě pokaždé pozastaví. Jenom proto, že o tom nemohly mluvit.

„No, to je jedno. Nejsi ostříhaná?" zeptala se Marika Karolíny a podívá se na její účes. Krátké hnědé vlasy, zastřižené tak akorát nad ramena, její půvabný obličej ještě zveličovaly. Karolína se uculí a upije z láhve, která byla už dlouho otevřená. „Jsem ostříhaná asi týden, jen maličko, ale jsem. Jsi první, kdo si toho všiml."

„Asi proto, že si na tobě všímám každý maličkosti." Nenápadně se zasmála, aby její věta nevyzněla jinak, než by vyznít měla. Nakonec i Marika se napila vína a típla cigaretu, kterou odhodila do řeky. Láhev položila vedle sebe.

„Poslyš, nechceš se jít někam courat? Myslím, že se sem za chvíli nahrne víc lidí. Chci být s tebou sama."

Musím se odtrhnout od čtení, protože si chce na moje místo sednout stará paní, která mě poprosila. Bez váhání se zvednu, abych jí uvolnil místo. Budu muset přestat číst, papíry složím a uklidím je k sobě do tašky. Myslím, že mi zbývá poslední stránka. Vytáhnu telefon, abych napsal Martinovi, jak to s mým čtením vypadá.

KAREL: Ahoj, už to mám skoro přečtené

Není online, tak schovám telefon zpátky do batohu. Přemýšlím, jestli má cenu příběh dočíst. Myslel jsem si, že je mnohem delší a že se dozvím víc, ale i přes to hodlám pokračovat, protože mě zajímá, co vymyslí. Zajímá mě od něho každá věta.

Papíry zase vytáhnu a prohlédnu si je ještě jednou. Prsty přejedu po malých levandulích na okraji. Byly tady další. Nakonec pokračuju ve čtení, abych zabil zbytek cesty, která už je teď nekonečná.

Hezčí výhled na Prahu snad najít už nemohly. Pod pražským kyvadlem pozorovaly místo u řeky, kde seděly před chvílí. I když bylo krásně, v Letenských sadech se pohybovalo minimum lidí. Možná se jen Pražákům nechtělo vylézat z jejich klimatizovaných domácností, obchodních centrem nebo třeba vyšlapat schody nahoru. Dívkám klid ale nevadil. Naopak byly velice vděčné, že si můžou konečně užít samy sebe.

Hodiny utíkaly a utíkaly. Pomalu se ze slunečného odpoledne stával podvečer doprovázený nádherným západem slunce. Fialově růžové obláčky se barvily snad ještě víc a vytvářely přenádhernou barevnou paletu. Paprsky slunce zářily skrz nachové mraky a dopadaly na Prahu. Karolíniny krátké hnědé vlasy ve světle vypadaly skoro zrzavě, kdyžto Maričiny blonďaté se leskly v zlatavých odstínech. Marika ze své kapsy vytáhla svůj telefon, aby mohla zachytit roztančenou oblohu barev. Ráda fotila západy. Jednoznačně jí každý západ připomínal něco krásného, něco jedinečného, nějaký jiný příběh. Každému západ slunce ráda pojmenovávala. Už jenom z důvodu, že se každý den na obloze vytvářelo něco nového. Když se jednou nebe zbarvilo do sytě růžové, pojmenovala ho růžová zahrada. Jindy, kdy obloha nesla spíše oranžový odstín, ho nazvala pomerančová kůra. Měla zvláštní přirovnání. Ke každému si ale něco spojovala.

Nad dnešním jménem přemýšlely společně. Dlouho vymýšlely, co jim dnešní nebesa připomínala. Fialový nádech, fialové obláčky. Dokonce i červánky, které nesly modrý nádech, se barvily do světle fialové. V tu chvíli to Karolínu napadlo. Levandule.