LEVANDULE I Mavy fan fiction

2. kapitola

Až po hodině strávené v kanceláři odhodlám zapnout telefon a napsat Martinovi. Jakmile zapnu internet, přijde mi pár zpráv od kamarádů, ale také od něho. Zobrazím si ho jako první.

MARTIN: Tak mi pak dej vědět :)

MARTIN: Jsem zvědavý, co na to řekneš...

V zápětí mu hned odepíšu.

KAREL: Mám to

KAREL: Myslel jsem si, že to bude delší, nicméně

KAREL: Já...nemám slov. Potřebuju se sejít. Chci se o tom bavit.

MARTIN: Dneska už nemůžu. Vlastně budu moct až tu sobotu, promiň :/

MARTIN: A co na to celé říkáš? :) sice toho není tolik, vím, ale zbytek myšlenek mám ve své hlavě

KAREL: Moc se mi líbí, jak píšeš. Myslím, že mi to dává mnohem víc jak nějaké slohovky do školy.

MARTIN: Co tím přesně myslíš?

KAREL: Dokážu se do tebe mnohem víc vcítit. Jako bych byl na chvíli ty. Nicméně pořád nedokážu říct celý svůj názor. Potřebuju, abys pokračoval. Ale k tomu příběhu? Vůbec nevím, co chystáš, ale mám jednu teorii. Jakože myslím, že mezi Karolínou a Marikou něco bude. Něco víc. A fakt potřebuju, abys psal dál.

MARTIN: Je to zbytečný...

KAREL: Proč myslíš?

MARTIN: Nikdo to číst nebude.

KAREL: Já ano. Můžeš psát pro mě.

MARTIN: ♥

Usměji se a telefon schovám zpátky do tašky. Čeká na mě spousta práce. V první řadě si zapnu rádio, na kterém mám naladěnou stanici, hrající moji oblíbenou hudbu. Okamžitě se myšlenkami dostanu jinam a je pro mne mnohem přirozenější pracovat. Otevřu papírový bloček a začnu přepisovat úryvky do počítače. Ne všechno, samozřejmě. Něco vynechám, něco přepíšu, něco domyslím.

Středeční ráno mě probouzí otravný zvuk budíku. Nevadí mi, dokud vím, že vstávám kvůli něčemu důležitému. Což rozhodně test ze zeměpisu nebyl. Telefon vytáhnu z nabíječky, na které se celou noc nabíjel, a rychle zkontroluji zprávy. Nejsem líný, co se vstávání týče, jen je mi najednou příjemnější ležet. Navíc se dnes cítím mnohem víc unavený. Možná proto, že jsem včerejší noc strávil nekonečným psaní si s Martinem.

Už mě od něj čeká příjemná zpráva, přející mi dobré ráno. Spí vůbec ten kluk? V noci šel spát po mně a teď je tady dřív než já.

KAREL: Tobě přeji také dobré ráno :) jak jsem se vyspal? No... spal jsem tak čtyři hodiny? Nemohl jsem přestat myslet na Karolínu s Marikou. Na to že jsi v sobotu měla napsanou jen takovou malou část a pak mi pošleš příběh o 3000 slovech? Dostal jsi mě.

MARTIN: Jsem moc rád. Přesně tohle jsem chtěl. A taky abys na to už nikdy nepřestal myslet. Píšeš dneska ten test ze zemáku?

KAREL: Bohužel.

MARTIN: Jestli to dáš dneska, pošlu ti další část ☺ psal jsem celou noc...

KAREL: Nešel jsi spát?

MARTIN: Jak bych mohl? Nemůžu nechat Karolínu samotnou. A Mariku bez Karolíniny pozornosti, víš moc dobře, jak to chce.

KAREL: Spíš potřebuje.

MARTIN: Přesně ;)

KAREL: ...

KAREL: Takže jestli ten zemák napíšu za jedna, dostanu pokračování?

MARTIN: Možná nemusíš dostat jedničku, když tak dosmlouváme

KAREL: Díky bohu, nestihl jsem se naučit.

MARTIN: Za to ale nemůžu já...poděkuj Marice a Karolíně ;)

Mobil na chvíli musím položit stranou a vyměnit ho za školní atlas. Pohladím papírky vylézající z učebnice a nakonec zatáhnu za žlutý, který mě dovede až na stránku popisující hospodářský systém v severní Africe. Letmo očima přejedu stránku a atlas zase odložím.

Během hodiny jsem konečně připravený odejít z bytu. Zamknu za sebou a klíče hodím do batohu, který si posléze hodím na záda. Atlas mám založený vlastním prstem, abych se na látku mohl během cesty podívat. Dole na mě čeká otec. Nastoupím do auta, připoutám se a látku se snažím zapamatovat.

Po písemce vycházím z učebny a míhám studenty, kteří si s námi vyměňují třídu. Z testu jsem měl příjemný pocit, vlastně jsem věděl většinu. Okamžitě potřebuji napsat Martinovi. To ale nemusím, protože ho vidím na konci chodby s knihou. Měním směr a místo učebny 538 mířím k němu.

„Květy zla?"

„Charles Baudelaire."

„Jak zkamenělý sen jsem krásná, smrtelníci! Můj prs, jímž každý z vás se zranil naposled, je přán jen básníkům, jimž vnuká s láskou vznět, jak hmota mlčící a nic se neměnící," odrecituji mu. Martin se pousměje a knížku zavře. „Zajímáš se hodně o literaturu?"

„V poslední době hodně. Nějak mě to všechno zaujalo," odpoví mi. Nic mu na to neřeknu, pouze ujdu pár kroků směrem k učebně a on následuje moje kroky.

„Zeměpis snad nedopadl tak špatně. Myslím, že taková dvojka, možná trojka."

„Tak to gratuluju."

„Takže?"

„Ano?"

„Snad si nezapomněl. Chci svoji dávku levandulí."

„Budu muset běžet, pošlu ti to odpoledne. Nezlob se."

Martin se bez dalších slov ztrácí v davu lidí. Mně nezbývá nic jiného než najít učebnu a přežít zbytek dneška.

Nedočkav vytahuji klíče ze své kapsy a odemykám dveře bytu. Doma ještě nikdo není. Vyzuji se a boty uklidím do botníku a následně se stavím do kuchyně, kde si natočím sklenku vody. Mezitím čekám na zprávu od Martina. Přišla.

MARTIN: Promiň za ten dnešek...že jsem byl takovej divnej ve škole :/

MARTIN: Měl jsem to s sebou, jen jsem se bál ti to dát.

MARTIN: Bojím se, co řekneš na to pokračování. A na to, co cítí Marika

KAREL: To nevadí, naprosto ti rozumím :)

KAREL: Ale pošleš mi to? Aspoň kousíček...

MARTIN: A byls dneska hodnej kluk?

Na chviličku se mi zastaví srdce a kousnu se do rtu. V životě jsem podobnou zprávu nedostal, proto nevím, jak reagovat. Telefon na chvíli odložím a vrátím se ke sklenici s vodou.

KAREL: Samozřejmě :) a napsal jsem ten zeměpis přece!

MARTIN: Tak dobře. Ale jen kousíček.

KAREL: Proč jen kousíček? :(

MARTIN: Nemám toho zas tak moc, potřebuju si to šetřit :P

KAREL: Tak jo, posílej.

Martin přílohu opravdu posílá. Konečně.