Zatracený ✓

KAPITOLA VI

,,Čekáš na své poklepání po rameni a mlaskavou pusu na tvář?" prohodil jsem směrem k lehkým krokům držícím se stále v těsném závěsu za mými zády. „Čekáš zbytečně." Položit otázku a vzápětí si na ni sám odpovědět, nás kdysi dávno učili na univerzitě a ve mně ten zvyk zůstal nějak moc zakořeněný. Vlastně jsem si postupem času vsugeroval, že tak vypadám chytřeji. „Pomoc se hodila, ale nikdo o ni neprosil," navazoval jsem dál. Čistě teoreticky bych mu měl být zavázán, ale nikdo mě nedokope k rozdělení se o odměnu, ani k prostému a jednoduchému: "Dík". Jak jsem již zmínil, nikdo ho o nic nežádal a veškeré jeho činy byly z vlastní vůle. Kdo ví, zda mi to ještě nepřitížilo? Smrt může být někdy vysvobozením a spoustu věcí ulehčit.

Neotočil jsem se na něj, ale myslím, že jeho výraz nebyl ani trochu kyselý či naštvaný. Všechny moje zkušenosti s elfy mi dávaly pocit, že špičatoušatí se s kamenným obličejem a bez emocí už rodí. Na to, že každý z nich je stejný šutr, bych vsadil i své zbývající levé varle. Vždyť sakra nezareagoval vůbec nijak, slovy, zvuky ani pěstí zaraženou hluboko do mého ksichtu, prostě za mnou šel dál, jako kdyby se nechumelilo.

Má vlastní myšlenka o šutru mi přišla natolik vtipná a kreativní, že jsem se ji rozhodl proti němu použít, přestože jsem žádnou odezvu nedostal ani na předchozí výroky a několik minut už zase vládlo trapné ticho.

,,Hele, ty Šutre," potlačil jsem smích. ,,Jsi teď volný, nevím, jestli ti vtloukli do hlavy, že jsi nějaká věc nebo co, ale už nikomu nepatříš, tak si jdi... ehm..." zamyslel jsem se a snažil se ze svého mozku vydolovat nějaké místo, kam bych ho asi tak mohl poslat. ,,...objímat stromy nebo nějaké jiné elfí kratochvíle," zakončil jsem s grácií svůj rádoby vtipný bonmot.

To bylo slabé, máš na víc, pokáral jsem se v duchu, ale byl jsem již příliš unavený a mokrý na to, abych vymýšlel něco jiného. Navíc jsem chtěl jít domů a musíte uznat, že za takových okolností je užívání ostrovtipu nadmíru složité.

Zastavil jsem se a konečně se postavil tváří v tvář Šikmouchému. Jako kdybych to neříkal, nedával najevo absolutně žádné emoce snad kromě jisté nadřazené arogance, kterou jsem si stejně tak mohl vsugerovat na základě předsudků. Rozhodl jsem se, že si odpověď zkrátka vydupu, i kdybych na tom dešti měl trčet do půlnoci a klidně ještě déle.

Oči v barvě zimní oblohy se zasekly v souboji pohledů s těma mýma zelenýma a nezdálo se, že by se jejich majitel chystal reagovat. Milosrdně jsem mu dal další náznak povytažením jednoho z obočí, než abych netrpělivě kdákal o tom, že čekám na odezvu, a elf se zamračil. ,,Pakliže jsem volný, neměl bych si jít kteroukoliv cestou se mi zlíbí?" A to bylo všechno, co řekl. Žádná obrana proti urážkám a fórkům a už vůbec žádné užitečné informace.

Frustrovaně jsem rozhodil rukama. Copak bylo tak těžké to otočit? ,,Ale proč já? Dewyu obývají miliony lidí, nechceš pronásledovat někoho z nich?"

Elf okamžik přemýšlel, upíral na mě ten svůj zvláštní pohled, jako kdyby se ve mně snažil něco vyčíst. Teprve po další dávce ticha opatrně odpověděl: ,,Obávám se, že po tom vašem dnešním počínání v celém lese mnoho živých lidí nezbylo."

I když jeho poznámka byla káravá, vyvolávala ve mně pocit hrdosti, že si stále zachovávám svou profesionalitu. ,,Nicméně," pokračoval a úsměv pomalu se mi roztahující po tváři zamrzl. ,,Kdybych tu nebyl, už byste také vypadal jen jako prázdná schránka válející se ve směsi bahna a vlastní krve, tudíž posílání mě pryč bych považoval za čiré bláznovství jak v ohledu vaší bezpečnosti, tak v ohledu dluhu, který vám tak vznikl." Dalo se těžko věřit, že si někdo zakládá na tak květnatých argumentech, ale místo obdivování jeho slovní zásoby mě jen přešla veškerá pýcha. Připomněl mi totiž, že já - vyhlášený Gernimský zabiják - vyzbrojen velkou spoustou kvalitních a udržovaných zbraní, jsem se nechal zahanbit obyčejným komorníkem s nožem na dopisy jakožto vražedným nástrojem.