Zatracený ✓

KAPITOLA XI

„Tohle je naše místo." Bota se zahnutou špičkou nakopla stůl, u kterého jsme se sotva před několika minutami usadili a její majitel se na nás nabručeně díval se svými kumpány za zády.

S veškerým časem na světě, jsem pečlivě dopsal větu do své Kroniky života, odložil brk, zavřel deník a pak teprve lenivě vzhlédl k nové nemilé společnosti. „Říká kdo?" pozvedl jsem jedno obočí a usmál se, jako kdybych začínal se zdvořilou konverzací o počasí někde v parku.

Vyhublý mladíček sem zapadal asi jako páv do slepičího kurníku. Mé zkušené oči už se dávno naučily rozeznávat prostý nevkus od předvádění bohatství nevkusným způsobem a zrovna u něj jsem si byl jistý, že se jedná o druhou možnost. Zjevně miloval pozlátko - masivní zlaté řetězy, divoké, syté barvy, spousta vyšívaných vzorů, to všechno byly věci, za které by žádný muž z Wiknaa, který si musí vymáhat právo na sezení u stolu v levné putice, neutrácel. Kdepak, tenhle chlapík ve městě neměl žádné jméno, ale měl peníze, což, může znamenat jedinou věc: cizinec. A nejen tak ledajaký. Poznal jsem toho malého překupníka drog téměř okamžitě - smůla pro něj, štěstí pro mě.

Zařehtal se krutým chraplavým smíchem. „Říkám já. A pokud ti to nedává dostatečný důvod zvednout svou línou prdel, starochu," pohodil hlavou ke svým gorilám, „tak pěsti mých přátel ti ho dají spolehlivě."

Lidé okolo začali natahovat krky naším směrem, protože začínající výměna názorů smrděla pořádnou rvačkou, a to je vždycky skvělá podívaná. I barman, známý pod svou originální přezdívkou ‚Velkej chlapák', se lokty opřel o pult a zpod svého hustého obočí po nás blýskal pohledem.

„To není hezké nastrkovat své přátele do problémů, které nejsou jejich, chlapče." Nespokojeně jsem zamlaskal, jako kdybych se zrovna chystal postěžovat si na nevychovanou mládež. „Vidíš snad, že bych já říkal něco jako: ‚Jestli se nenaučíš mít víc úcty ke starším, tak ti tady mé špičaté ucho rozmáčkne magií to tvé ubohé srdíčko jako švába.'?" S uspokojením jsem sledoval, jak sebou všichni tři trhli a znepokojeně se podívali po Earllackovi.

„To nedokáže."

„Když myslíš..." zamumlal jsem a pokynul elfovi, vybízeje ho, aby dokázal má slova, načež si on se svým šutrovským výrazem prokřupal klouby u prstů a přeměřil si své zadané cíle. Zastavil se očima v místě, kde tušil srdce toho kašpara a přesně to byl ten okamžik, kdy v hospodě začala ožívat panika.

Všeobecně vládlo přesvědčení, že nadpřirození své schopnosti již dávno ztratili, ale všem zdejším už docela dlouho vrtalo hlavou, proč si někdo jako já začal vydržovat elfa? K čemu bych ho asi tak potřeboval? A proč bych ho všude tahal s sebou, kdyby neuměl nic speciálního? Ovládání magie, díky které by zabil člověka bez potřeby na něj vztáhnout ruku, očividně znělo jako dobré vysvětlení pro tento nelogický čin, protože každý bez výjimky začal být silně nervózní a cizinec vypadal, že si asi nadělá do kalhot.

Uznávám, bylo značně sobecké, že jsem využíval Earllackova původu k posilnění své vlastní pověsti, ale jak on sám řekl, představa chladného zabijáka, kterou jsem kolem sebe dlouhé roky budoval, se začínala rozpadat hlavně kvůli němu a já se to snažil zachránit ze všech sil.

„Hej! Žádný bitky tady nechci!" zahřímal Velkej chlapák a vyvalil se zpoza pultu. „Kdo dřív příde, ten dřív mele, tak je to."

I bez zásahu hostinského bych spor zjevně vyhrál, ale takhle to alespoň vypadalo, že tu nad situací má někdo kontrolu, a když skupinka odcházela, zbyla jim snad i troška důstojnosti, přestože nechat se vyhnat kvůli nadpřirozenému byla pro člověka potupa.