Zatracený ✓

KAPITOLA XXVIII

Většina zpáteční cesty probíhala jako v mlze. Opustila mě veškerá motivace a jakákoliv snaha, kterou bych mohl vyvinout, mi přišla zbytečná. Ploužil jsem se jako tělo bez duše jen s minimální touhou se dostat domů.

Mapy jsem použil už jen k tomu, abych se dostal k soše Anděla, kde jsem zanechal veškeré své zásoby, protože bez nich bych se pravděpodobně příliš daleko nedostal, aniž bych nepošel hlady nebo neumrzl v zasněžené divočině.

Anděl se nezměnil - ani nevím, proč jsem čekal cokoliv jiného. Černočerná socha s blyštivými kameny místo očí tam stála nadále se stejně hrozivým gestem jako předtím, zvěstující zkázu všem poutníkům, kteří se dostali až sem.

Snažil jsem si ji zapamatovat. Abych věděl, k čemu se vlastně obracíme ve svých zbytečných modlitbách a abych nezapomněl na tu poslední jiskřičku naděje, kterou mě tato stvůra naplnila těsně před tím, než se můj svět zhroutil. Přišlo mi na tom něco důležitého, abych si v sobě uchoval obraz Prastarého a abych věděl, že někde něco takového je. Abych se mohl vysmát kněžím i Bratrstvu při jejich hloupých spíláních bezvěrcům. A asi abych si mohl svou výpravu spojit s něčím hmotným, s něčím stálým.

Když jsem však sochu konečně opustil, nesl jsem si s sebou ještě jednu hmotnou připomínku - rezavá pírka harpyje uložená mezi mými zásobami, abych měl důkaz, že jsem toto šílenství opravdu prožil. A až mě začne vzpomínání unavovat, nějaký kupec nebo alchymista bude za takovou kořist určitě ochotný zaplatit nechutnou sumu peněz, která by mi mohla pomoct ve zvykání si na jiné zaměstnání než je nájemný vrah.

Cesta zpět byla náročná, mnohem náročnější než cesta tam. Nevěděl jsem, kudy jdu, ani za jak dlouhou dobu se dostanu do civilizace. Při sestupu z hor a kopců mi zraněná noha vypovídala službu a já měl jen omezené možnosti, jak se o ni postarat, takže mě neustálá bolest nutila odpočívat mnohem častěji, než bych si přál.

Zima se přihnala náhle a krutě. Sníh brzy pokryl vše v okolí, dostal se i do lesů, navál z luk a mýtin a téměř bez ustání připadával další a další. Vítr mi vmetal do tváře ledové jehličky a místy jsem už ani neviděl, kam jdu.

Už jsem nenašel osadu Maränto. Neposadil jsem se s osadníky k ohništi a nepohovořil s nimi o životě. Neměl jsem se komu svěřit o své výpravě, než tichým zasněženým lesům a mému věrnému psímu společníkovi. Nepožádal jsem skupinku přátelských otevřených lidí o pomoc, ani jsem si nemohl vzít zbytek opuštěných zásob.

Nejvíc mě mrzelo, že jsme se znovu neshledali s hnědákem. Neměli jsme spolu sice úplně nejvřelejší vztah, ale klidně bych si dobrovolně zopakoval bahenní - i když teď už spíš sněhovou - koupel, kdyby to znamenalo, že bych nemusel jít po svých a že bych si nemusel cestou najít dlouhou ulomenou větev, která mi poskytovala oporu při chůzi.

I moje na kost zmrzlé palce by určitě ocenily, kdybych se nemusel prodírat vysokými závějemi zvlášť, když jsem zjistil, že do mých bot začalo po dlouhém pochodu zatékat.

Jakmile jsem se opět napojil na civilizované cesty, vše se stalo jednoduší. Ačkoliv během Zimy se veškeré obchody dostávaly do útlumu, někteří lidé stejně cestovali i přes nepříznivé podmínky a ulehčovali mi tak brodění se sněhem.

Zrovna, když jsem měl zase možnost přenocovat v jednom z hostinců ve vesnici, přes kterou jsem procházel, štěstěna se na mě usmála v podobě samostatně cestujícího kupce.

Zachmuřeně jsem se díval do misky horké vody, v níž se pár mastných ok na hladině snažilo vytvořit dojem polévky, když se ke mně doneslo nespokojené stěžování si na neudržované komunikace.