Zatracený ✓

KAPITOLA XVIII

Sladká uklidňující ukolébavka k mým uším doléhá z prvního patra a kromě ní se v domě ozývá už pouze přátelské praskání ohně a cinkot skla pod mýma rukama. Stále ještě horké hrdlo flakónku opatrně držím za pomoci tkaniny, jež mě brání před spálením, zatímco v něm krouživým pohybem rozmíchávám stříbro. Klid, mír a pohoda. Pocit, že někam patřím.

Podobné myšlenky se mi nevloudily do hlavy už nesmírně dlouhou dobu a já nechápal, proč se objevily právě teď, když jsem si opatrně a s nejedním ucuknutím čistil ránu na odhaleném rameni, zatímco jsem se v polorozpadlém zrcadle na stěně snažil zahlédnout, co vlastně dělám. Použil jsem k tomu nejčistší alkohol, který mohl hostinec v malé vesničce - jíž jsme procházeli - nabídnout, ale i tak jsem si nebyl jistý, jestli to pomůže.

„Hyando, uvědomuješ si, že bez nás by si zdejší možná ještě pořád čistili rány vínem a pouštěli si žilou?" Ženský hlas doprovázený smíchem zazněl tak blízko a tak reálně, až jsem se s očima rozšířenýma a bušícím srdcem otočil čelem do místnosti a vyjeveně pátral po oné osobě, která to mohla říct.

Nic. Jen já, Earllack a Soku spokojeně funící na mé posteli v rohu. Byli jsme sami, dveře zavřené na závoru, takže se nikdo dovnitř dostat nemohl, ale i tak jsem se rozhlížel kolem a hledal nevítaného vetřelce. Znělo to tak skutečně. Jako kdyby mě dělil jen tenký hedvábný závoj od letmého doteku na rameni, hebkých rtů na tváři a pohledu do zářivých hnědých očí.

Zamrkal jsem, najednou překvapen spalující bolestí hlavy – intenzivnější, než kdy předtím – která mě donutila křečovitě zavřít oči a já si přitiskl zaťaté pěsti na místo, odkud vystřelovala, jako kdybych ji mohl zatlačit zpět do zazděných hlubin své mysli. Mé ruce, bez jizev, mozolnaté od těžké práce, jemně zacházejí s drobounkými lahvičkami a dávají si pozor, aby se ani kapka průzračné tekutiny nedostala na stůl.

Tohle je poslední noc, kdy je vše v pořádku. Vkrádala se mi do myšlenek nebezpečná slova. Poslední noc, než se svět zhroutí.

Vidiny se stávaly intenzivnějšími. Jednu nohu za druhou pokládám na dřevěné schody, zatímco vycházím do patra a zpěv se ozývá čím dál blíž...

Ticho. Obrazy zmizely, zpěv i hlas ustal a bolest se vytratila stejně rychle, jako přišla.

Úlevně jsem si oddechl a opět oči otevřel, jen abych zjistil, že na mě elf naprosto beze studu a nepokrytě zírá... Zase. Ani nemusel položit otázku, odpověděl jsem rovnou sám.

„Jsem v pořádku," zavrčel jsem trochu nerudně, jak jsem se sám na sebe zlobil. Ne, že by to bylo poprvé, co se mi něco takového stalo, ale odmítal jsem, aby u toho byl někdo jiný než moje – zjevně pomalu propadající šílenství - maličkost.

Nechtěl jsem čelit tomu nedůvěřivému a ze lži mě obviňujícímu pohledu, takže jsem urychleně dokončil péči o své drobné zranění a zrovna, když jsem se chystal uklidit nepořádek, který po mém počínání zbyl, mou pozornost zachytil odraz v zrcadle.

Earllack měl svou ránu ze zápasu s ještěry odkrytou a už na ni navrstvil léčivou směs z nadrcených léčivých bylin. Nyní se snažil sám si ruku ovázat, nicméně nevypadalo to, že by měl moc zkušeností, obvaz mu totiž nešikovně ujížděl a nedržel pevně na místě.

„Ukaž, přenech to učencům," ušklíbl jsem se kapánek křečovitě, jak jsem se přes všechno stále snažil držet svého všudypřítomného humoru a přitáhnout svou pozornost zpět k současnému dění. Rychle jsem k Earllackovi přešel, poklekl k jeho posteli, abych měl k ráně nejlepší přístup, a než stačil začít protestovat, chopil jsem se cárů nastříhaného plátna, a začal ho rozmotávat. Tím pohybem jsem omylem odstranil bylinnou směs z rány a zarazil se. Poprvé od chvíle, co mu lékařka zranění ošetřila, jsem viděl jeho následky, protože zatím se během naší cesty vždy ošetřil sám a ve chvílích, kdy jsem se mu nevěnoval. Uznávám, že jsem se mu nedivil. Nebyl to pěkný pohled, o který byste se rádi podělili s ostatními.