Královna

5.

Muž v okovech se nepřestal usmívat. Byl to škodolibý úsměv, který patřil vojákům a já se ho snažila ještě více podpořit.

"Okamžitě poklekněte." Bez zaváhání to udělali, oba věděli, že je zle. "S okamžitou platností vás zbavuji funkce." Ostře se na mě podívali.

"Prosím, to ne. Mám rodinu a... " Koutek se mi ironicky zvedl nahoru.

"Na to jste měli myslet dříve." Oba byli najednou střízliví, jak nikdy dříve.

Vojáci se zvedli a začali se přibližovat. Strachy jsem ucouvla a ruce zmáčkla v pěst. Ze stínu mých zad se dostal voják, co si stoupl ochranářsky přede mě a oba vojáky popadl za kožené límce košil. Přinutil je opět pokleknout. Upravila jsem si šaty a stoupla si opět do svého postoje královny. "Můžete být rádi, že vás nenechám zbičovat... Odveďte je pryč, hned!" Voják pokýval hlavou a bez dalšího čekání je odvedl z mých očí společně s nářky těch mizerů. Zustala jsem tam stát sama s vězněm. Okolo nás se nesl zatuchlý pach plísní a krysích výkalů. Ze stropu kapala voda a stěny byly porostlé zelenými řasami. Zhluboka jsem se nadechla a přiblížila se k vězni, co si mě s nadějí v očích prohlížel.

"Co jsi udělal?" Stála jsem tam a ignorovala zbytek vězňů, co se nacházeli za mřížemi a nyní nás bedlivě sledovali. On se začal smát.

"Nic."Zakroutil hlavou. "Jsem pro krále hrozba." Řekl to tak ironicky tajemným hlasem. "Nezeptáte se, kdo jsem?" Bylo v něm tolik hněvu, co byl plně odůvodněný.

"Kdo jste?" Jeho tělo hrálo tolika barvami a všechno to byli odstíny modré, fialové a zelené. Bylo pokryto spoustami jizev, které byly viditelné i ve tmě, co tady kolem nás byla.

"Jeden princ z Dánska, který sem byl vyslán vlastním otcem, aby uzavřel mír mezi královstvími. Zdá se, že to nevyšlo." Zoufale se usmál. "Za týden zdechnu na šibenici a v ten moment bude rozpoutána válka s mým otcem, který vyhraje." Ucouvla jsem o kousek dozadu, začínala jsem mít strach. "Nebojte se mě, vy se mě bát nemáte. Jste dobrý člověk. Pomozte mi se dostat na svobodu, jinak budou umírat nevinní lidé. Věřte mi, že máme stejné záměry, ani jedna strana nachce mrtvé. Kontaktuje vás můj voják a... " Nechtěla jsem to dále poslouchat, otočila jsem se začala co nejrychleji odcházet. "Stůjte, prosím! Jde o životy mých i vašich lidí. Dnes jste sem přišla proto, protože jste nemohla dál poslouchat zvuky trpícího člověka. Bude jich trpět mnohem více pokud mi nepomůžete!" Nic z toho jsem nechtěla poslouchat. Toto byly věci, které měly řešit muži a ženy o ně neměly ani zavadit. Žaludek se mi svíral z té představy, že by to mohla být pravda. Francouzský lid byl nyní i můj lid a spadal pod naší ochranu. Pod mou ochranu a mou korunu.

Vyběhla jsem schody. Mé oči byly děsem roztěkané a prsty se mi třásly. Mé dámy ke mně okamžitě přichvátaly a začaly se starat o můj stav.

.

Byl večer a já si před zrcadlem rozčesávala medové vlasy. Oheň v krbu plápolal a psi leželi u mých nohou a zahřívali je. Schůze se šlechtou proběhla v tichosti, nijak jsem se neprojevovala a vlastně je ani neposlouchala, mé myšlenky se nacházely celou dobu u dánského prince. Nebyla jsem si jistá, zdali říkal pravdu, ale něco uvnitř mi říkalo, že ano. Kartáč jsem odložila a vlasy si přehodila na pravou stranu.

Psi začali být neklidní a kňučeli. Král vešel do dveří a pohled okamžitě zaměřil na mě. Psi ho vítali a on vítal je. Vstala jsem a uklonila se.

"Nechala jste vyhodit mé vojáky?" Mračil se.

"Ano." Polkla jsem. A očima těkala po místnosti, bála jsem se, že mě potrestá.

"Proč?" Hodil koženou hračku psům, kteří mu ji ihned přinesli zpět.

"Nazvali mě služkou a byli drzí. Omlouvám se, jestli jsem Vás..." Nenechal mě domluvit.

"Neomlouvejte se, jste královna a má žena. Máte na to právo. Slibuji, že jejich chování se u ostatních již nikdy neobjeví." Vzhlédla jsem. V té chvíli byl pro mě jako hrdina. "Vím, že jsme nezačali nejlépe. Odpusťte mi to, prosím." Přiblížil se ke mně a chytil kolem pasu. Dnes to nebyl král alkoholik, ale manžel. Políbil mě. Jeho dech tentokrát nepáchl alkoholem a polibek byl zcela jiný, než kterýkoli před ním.

"Svlékněte se a lehněte si na lože." Usmál se. Okamžitě jsem ho uposlechla. Chtěla jsem opět prožít to, co ráno. Král se začal svlékat ihned po mně. Nyní jsem se před ním nestyděla, bylo to tak přirozené. Lehl si vedle mne. Byli jsme oba nazí a já čekala, co bude dál. Zvedl se na ruce a dostal nade mě. Čekala jsem, že půjde rovnou do mě, to však neudělal. Svou hlavou se blížil do mého klína a já nevěděla, co chce dělat. Zvedla jsem se a ucukla.

"Nebojte se, bude se Vám to líbit." S trochou nedůvěry jsem si opět lehla do polštářů a cítila královu hlavu mezi mými stehny. Měl pravdu, líbilo se mi to. V ústech mi vyschlo, když se mě dotkl a z úst vyšel stén. Prohíbala jsem se v zádech a cítila se úžasně, tak, jako nikdy. Bylo to tak nové a krásné. Začala jsem se třást a z úst mi unikal jeden stén za druhým. Vše najednou skončilo a král s úsměvem na tváři začal uspokojovat i své potřeby, které uspokojovali vlastně nás oba.