Poor & Rich ✔

1,-

Bee

Zase ten smrad popelnic. Jako každé ráno, když se probouzím. Je mi zle a bolí mě celé tělo. Koho by taky nebolelo, kdyby spal na betonu u rušné silnice.

Takhle žiju už přes dva roky. Popelnice, smrad, zkažené jídlo. To všechno patří na můj denní pořádek. Všem to přijde nechutné a já se jim nedivím. Je mi špatně ze sebe samé. Ani nechci vědět jak teď vypadám.

Abych se představila. Pro všechny, vlastně pro nikoho, jsem Bee. Mé pravé jméno je Bethany Williams. Celým jménem se nikdy, ale opravdu nikdy nepředstavuji. Vždy jen Bee.

Ptáte se proč jsem na ulici? To je jednoduché... nevlastní otec. Když mí pravý rodiče zemřeli při autonehodě, šla jsem do děcáku. V tu dobu mi bylo asi sedm. Adoptovali si mě opravdu fajn lidi. Zpočátku to tak vypadalo dokud nezemřela má nevlastní matka na rakovinu. Otec, teda pardon, nevlastní otec si od té doby všechnu zlost, smutek a žal vybíjel na mě. Pokoušela jsem se to snášet, jenže potom udělal něco, co by mě opravdu v životě nenapadlo. Vyhodil mě z domu. Prostě mě vykopl ze dveří se slovy ,,Nikdy se nevracej!". Nedal mi nic, ani moje věci, oblečení, knížku. Prostě nic.

Od té doby jsem tady. Na ulici. Úplně sama bez rodiny a přátel. V podstatě jediní kamarádi se na mě vykašlali, když zjistili, že žiju díky jídlu z popelnic. Fakt pravý kamarádi...

No, více toho o mě už snad ani není.

Vstala jsem ze studené a hlavně hrozně tvrdé země a rozhlédla se kolem sebe. Všude klid, což je pro mě výhra. Nikdo mě nevidí, nikdo neví co dělám.

Otevřu popelnici a podívám se, jestli je něco nového. Není. Kruci. Můj žaludek už volá a já pro něj nic nemám. Co teď? Jedině co mě napadá, je jít žebrat o peníze na nějaký ten rohlík.

Usadila jsem se na své obvyklé místo a připravila si mou ceduli na které stojí: Prosím, pomozte mi přežít. Mám hlad. Je to ten nejhorší nápis na světě, jenže když máte hlad, nedokážete pořádně přemýšlet nad tím, co vůbec píšete. Přichystala jsem si mou "krabičku" na peníze a začala.

Po dvou hodinách jsem to vzdala. Nikdo se nade mnou nesmiloval. Podívala jsem se do své krabičky a jak jinak v ní nic nebylo. Kdo by taky utrácel své těžce vydělané peníze za někoho, jako jsem já...

Zvedala jsem se k odchodu, když v tu mi v krabičce přistála bankovka. Moment co? To snad...

,,Moc vám děkuju, ale to je moc."

,,Ale prosím vás. Já mám peněz dost a vy je jistě potřebujete více než já."

Jen jsem se tedy usmála a šla domů. Zpět k mé milované popelnici...