Jsem Megan, třiadvacetiletá novinářka žijící na volné noze v Manhattanu. Mám sice svojí vysněnou práci, celkem hezký byt, černé kotě a mí rodiče jsou spolu šťastní už skoro třicet let, ale stále cítím, že mi něco chybí. Postupem času zjišťuji, že t...
''Jak je možný, že děláš tak výborný snídaně?'' - ''Je celkem obyčejná..'' podívala jsem se na ni. ''Teda pro tebe, jakožto odpůrce vaření, nejspíše chutná jako z drahé New Yorské restaurace'' zasmály jsme se a já se podívala na hodinky. ''Za dvě hodiny mám být u rodičů'' domluvily jsme se, že se půjdeme převléknout. Je výhodou, že ani jedna z nás nemá ve zvyku trávit v koupelně celé své mládí, takže jsme byly připraveny v rekordním čase. Zatímco jsem si nazouvala boty, Chloe uklidňovala Lunu a byla to nejspíše ta nejroztomilejší věc, jakou jsem v životě viděla. ''Neboj, mamka se ti odpoledne vrátí, neukradnu ti ji'' řekla a dlaní ji pohladila po černé srsti. ''Jen si ji na chvíli půjčím, můžu?''. Já se jen zasmála a políbila jsem Chloe. Vyšly jsme z domu. Byl krásný slunečný den a pro mě byl díky ní ještě výjimečnější. Držela mě za ruku a já se cítila, jakoby mně v životě nic nechybělo. Nevlastním sice vilu s výhledem na celé Los Angeles, nenapsala jsem bestseller a ani nemám auto, jenž stojí více, než můj nynější byt. Ale i přesto jsem se svým životem momentálně spokojená více, než kdybych měla tohle všechno. Když jsme míjely na ulici různé tváře a osobnosti, sama sebe jsem se ptala, jestli alespoň někteří z nich už nalezli někoho, kdo v nich probouzí stejné pocity a dělá s nimi to samé, co Chloe se mnou. Osobně si myslím, že každý si někoho takového zaslouží. Nikdy jsem na tyhle věci nevěřila, ale potom, co jsem potkala Chloe a vidím, jak moc jsem se za tak malou chvíli co ji znám změnila, věřím, že i ti nejhorší jedinci jen potřebují někoho, jako je ona. Někoho, s kým se budou cítit doma a v bezpečí, ať už jsou kdekoli... Nasedly jsme do taxíku. Řidič byl celkem příjemný, což je v takhle velkém městě s tolika lidmi celkem neobvyklé, řekla bych až vzácné. Celou cestu jsem Chloe popisovala moje rodiče. ''Víš.. od té doby, co jsem rodičům řekla, že jsem na holky, mají na mou přítelkyni celkem vysoké nároky. Nechci tě ale nějak vyděsit, jsou milí a myslím si, že s tebou si budou rozumět. A pokud ne, tak je to jejich problém.'' Usmála se a dala mi pusu na tvář. Vystoupily jsme přímo před domem mých rodičů a ihned se o nás opřely sluneční paprsky. Bydlí ve druhém patře, takže jsme schody vyšly za malou chvíli. Než jsem zaklepala na dveře, svým pohledem jsem se zaměřila na Chloe.''Ty jsi normálně nervózní'' usmála jsem se. Urazila se, ale to jí udělalo ještě více neodolatelnou. ''Neměj strach, když si tě oblíbila Luna, oblíbí si tě i oni, slibuju'' pousmála se a evidentně se jí alespoň trošku ulevilo. Zaklepala jsem. Dveře otevřel táta, za kterým se za malý okamžik objevila i máma spolu s jejich psem Harleym, jehož srst je zbarvená do černobílá a už je mu přes deset let, i přesto je však plný života, stejně tak, jako mí rodiče. Objala jsem je, celkem dlouho jsem je totiž neviděla. ''Mami, tati, tohle je Chloe. Chloe, máma a táta.'' - ''Dobrý den'' - ''Rádi tě poznáváme''. Nabídli Chloe tykání a pozvali nás dovnitř. Zatímco si Chloe hrála s Harleym, měla jsem o ni rozhovor s rodičema. ''Byla hrozně nervózní, buďte na ní prosím hodní. A tati, žádné narážky a vtipy, alespoň ne na prvním setkání. Mami, ty ji prosím tě nevyslýchej, ať ji nevyděsíš a neuteče mi'' uraženě souhlasili, brali to však s humorem. Máma nám udělala kávu a upekla buchtu, kterou nakrájela na talíř. Všichni čtyři jsme se přesunuli do obývacího pokoje, do kterého když přijdete, tak vám okamžitě dojde, kdo ho vybavoval. Je světlý a všude se válí polštářky, květiny a všemožné doplňky, takže je to mámina práce, ale táta už si zvykl, i když mu to trvalo několik let. Harley seděl na křesle a spal. Já s Chloe jsme si sedly na pohovku a máma s tátou přímo naproti nám.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Měla jsem pravdu, rodiče si s Chloe dokonale rozuměli, a přestože byla stále nejistá, po několika minutách se uvolnila. ''Brzo se zase zastavíme'' - ''Budeme se těšit'' dveře se zavřely a já ji ihned políbila. ''To ti tátův humor přišel vážně tak skvělý, nebo jsi to udělala jen pro to, aby se necítil trapně?'' - ''Tak nějak oboje'' zasmály jsme se tomu. ''Tak to jsi asi první. Ale mají tě rádi, bylo to vidět.''
Zamířily jsme ke mně do práce, kde jsem měla Chloe představit mému šéfovi. Na místo jsme dojely v čas, což se mi příliš často nestává. Původně se Chloe chtěla obléknout do něčeho více společenského, ale vysvětlila jsem ji, že společnost, ve které pracuji, je vlastně jedna velká rodina, která píše články a cestuje díky nim po světě. Proto jsem také na tuhle práci kývla. Ačkoli přímo v hlavní budově příliš mnoho času netrávím a s ostatními se moc často nevídám, když už sem jdu odevzdat nějaké z mých prací, tak se tu vždy cítím velice příjemně. ''Pane Richardsone, tohle je Chloe, psala jsem vám o ní'' - ''Vzpomínám si. Chloe, rád vás poznávám, posaďte se. Mimochodem, Megan, zítra tvůj článek bude na úvodní straně'' - ''To je úžasná zpráva, moc děkuji. Jdu teď něco odevzdat Jacobovi k vytištění, Chloe, budu čekat na chodbě'' odešla jsem z kanceláře. Chloe byla u šéfa zhruba půl hodiny a já na ní už nějakou chvíli čekala. Vyšla z kanceláře a on ji podal ruku. ''Budeme se těšit'' - ''Já taky, ještě jednou moc děkuji''. On opět zalezl do kanceláře a Chloe se na mě otočila a vypadala nadšeně. ''Mám to'' usmála se a objala mě. ''To je úžasný. Říkala jsem ti, že to zvládneš. Půjdeme to někam oslavit?'' - ''Souhlas.''
