Jsem Megan, třiadvacetiletá novinářka žijící na volné noze v Manhattanu. Mám sice svojí vysněnou práci, celkem hezký byt, černé kotě a mí rodiče jsou spolu šťastní už skoro třicet let, ale stále cítím, že mi něco chybí. Postupem času zjišťuji, že t...
Seděly jsme na celkem pohodlné lavici uprostřed letiště. Kolem nás bylo plno jiných lidí vytvářejících si nezapomenutelné vzpomínky, pro mě však v tu chvíli existovala jen Chloe a osudy jiných mi nepřipadaly důležité. Měla jsem hlavu na jejím rameni a ona pevně držela mou dlaň. Za několik minut mělo letět mé letadlo. Mezi námi panovalo ticho. Ale příjemné ticho. Užívaly jsme si společné poslední chvíle před mým odletem.
Let číslo 72 do Paříže odlétá za 25 minut. Toto je předposlední výzva pro cestující. Nastupte prosím do autobusu u gatu s číslem 4. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na Chloe. ''To je můj let. Musím jít..'' Obě jsme ve stejnou chvíli vstaly. ''Doprovodím tě'' řekla a chytla mě za ruku. Za malou chvíli jsme došly k mému gatu. Když jsem můj zrak zaměřila na Chloe, viděla jsem, že má slzy v očích. V tu chvíli jsem jí bez váhání pevně objala. Hladila svou dlaní mé záda a já si tak moc přála, abychom v tom okamžiku zůstaly navždy. Jenže když se ozvala přes celé letiště poslední výzva pro nástup do autobusu, přivedlo mě to rychle zpět do reality. ''Budu ti psát co nejčastěji to půjde. A slibuju, že si udělám čas i na skype'' řekla jsem a ona jen smutně přikývla. Políbila jsem ji a naposledy se na ní usmála, zatímco jsem již procházela bezpečností kontrolou. Nastoupila jsem do menšího bílého autobusu, který mě za pár minut odvezl k letadlu. Obvykle mě cestování naplňuje a probouzí uvnitř mě pocit štěstí, ale když jsem procházela úzkou uličkou v letadle a hledala své sedadlo, cítila jsem se hrozně. Byla jsem bez Chloe jen pár minut, ovšem moc dobře jsem věděla, že tyto dva měsíce budou pro obě z nás hodně těžké. Došla jsem ke svému sedadlu, kde už čekala Nicky. ''Ahoj, hlídám ti místo u okýnka, dlužíš mi drink.'' usmála jsem se a objala ji ''Jsi zlatá. Kde je Ron?'' Pohodlně jsem se usadila na své místo. ''Letěl o den dřív, aby stihl zařídit hotely a podobný věci.'' - ''Nojo, gentleman. Nechodí náhodou s Christinou?'' - ''Říká se to, ale znáš ho, dlouho mu to nevydrží.'' Hned potom si Nicky vyndala z batohu notebook a nasadila si stříbrné sluchátka. ''Musím ještě dodělat pár věcí. Kdybych náhodou usnula a slintala ti na rameno, opovaž se mě budit, moc jsem toho dnes nenaspala'' - ''Uhm, spolehni se'' dodala jsem a zasmála se. Ihned na to jsem z kožené tašky přes rameno vytáhla knihu, jenž mám už pár měsíců rozečtenou a konečně se mi naskytla ta možnost jej dočíst. Letadlo se již oddělilo od země. Hodně lidí se létání bojí, ale díky mé práci a častému cestování je to pro mě běžná, i když stále velice oblíbená záležitost.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na čtení jsem se nebyla schopna soustředit. Nikdo z cestujících mě nerušil, tedy bylo tam pár rodinek s nevychovanými dětmi, ale na to se dá po nějaké době zvyknout. Musela jsem však stále myslet na Chloe a na to, jak dlouho budeme bez sebe. Přestože mám pocit, jako bych ji znala už léta, náš vztah netrvá dlouho a já pevně doufám, že mu tohle neublíží. Rozhodla jsem se, že se taky trochu prospím, jelikož do Paříže přiletíme brzo ráno a bude nás čekat celkem náročný a nabitý den. Opřela jsem se a chvíli sledovala domy pod námi, které byly zakryty měkkou přikrývkou z nadýchaných obláčků.
Vzbudila jsem se ještě dřív, než Nicky, která mi samozřejmě usnula na rameni, ale pro jistotu jsem ji nebudila, protože po pár cestách s ní moc dobře vím, že to není nic extra bezpečného a já bych přece jen alespoň pár let ještě ráda žila. Uložila jsem proto její rozepsaný článek a notebook vložila zpět do batohu. Zbývala asi jen půl hodina do přistání, takže jsem usoudila, že je zbytečné začínat jakoukoli práci a jen jsem čekala, než se Nicky probudí, což bylo k mému překvapení hned pár chvil po mě. Prohrábla si vlasy a než cokoli řekla, vyděšeně se pohledem zaměřila na její batoh. ''Neboj, uložila jsem to.'' Byla na ní vidět obrovská úleva. ''Díky, jsi moje zachránkyně, co rameno?'' - ''Křeče se zatím nedostavily, takže asi v pohodě.'' zasmály jsme se.
Když jsme vystupovaly z letadla, už se rozednívalo a na obloze se rodila umělecká díla. Tenhle pohled mě asi nikdy neomrzí, i když by byl milionkrát vzácnější, kdybych ho mohla sdílet s Chloe... K mému překvapení jsme naše zavazadla získaly zpět bez větších problémů a celkem rychle, což se mi moc často nestává. Před letištěm už na nás čekal Ron spolu s taxíkem. ''Dámy, vítejte, Paříž, město romantiky a elegance, vás už čeká.'' s Nicky jsme se na sebe podívaly a protočily jsme oči v sloup. ''Ahoj Rone.'' řekla jsem a on si od nás vzal zavazadla a dal je do kufru. Všichni tři jsme si poté sedli na zadní sedadlo taxíku, Ron samozřejmě mezi nás. Okamžitě se nás začal vyptávat, jaká byla cesta a jak se nám vlastně vede, díky bohu cesta k našemu hotelu trvala jen pár minut, jinak by se mnou asi moje ušní bubínky odmítly nadále spolupracovat. Řidič nás dovezl přímo před náš hotel, jehož vzhled mě překvapil a nebyla jsem jediná. ''Páni, Richardson se rozšpounul'' řekla Nicky. ''Nemluv takhle o šéfovi, mohla bys ublížit Ronovi'' poznamenala jsem a ušklíbla se, zatímco Ron se na nás podíval pohledem, který jasně říkal, že nás chce obě hodně bolestivě zabít. Je to totiž velký oblíbenec našeho šéfa, jelikož mu leze do zadku kdykoli se mu jen naskytne kdejaká příležitost.
Náš pokoj byl v nejvyšším patře s výhledem na Eiffelovu věž, což byl nádherný pohled. Ron už měl dávno obsazenou postel a skříně svými věcmi. Rád dbá na svůj vzhled a tráví v koupelně pomalu více času, než my s Nicky dohromady. Když jsem si vybalila základní věci, dala jsem si rychlou sprchu a převlékla jsem se, rozhodla jsem se zavolat Chloe, abych slyšela její hlas a také aby o mně nemusela mít strach. ''Ahoj lásko'' - ''Zlato, konečně, jste v pořádku?'' - ''Neboj, před chvílí jsme přijeli na hotel. Dneska budu mít plno práce ale večer se ti určitě ještě ozvu, slibuju.'' - ''Dobře, moc tě miluju.'' - ''Já tebe taky, pa.'' Když jsem se s úsměvem na tváři otočila, viděla jsem Rona s Nicky, jak mě celou tu dobu odposlouchávali. ''Ále, že by konečně někdo? Bylo na čase.'' poznamenala Nicky. ''Haha, moc vtipný. Jdeme radši jíst, kručí mi v břiše už od nástupu do letadla.'' řekla jsem a sedla si ke stolu s nádherně vypadající snídaní, jenž nachystala pokojová služba před naším příjezdem. Zrak mi směřoval na Eiffelovu věž, která působila, jakoby stála jen pár metrů od našeho otevřeného okna, kterým profukoval příjemný vánek. V hlavě mi běhalo jen to, jak moc bych si přála, aby tu se mnou mohla být Chloe.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
