May

2. Čtrnáctiletá anorektička

Jak šel čas, doma jsem přežívala a hledala si kamarády .. mé kamarády .. v hlavě. Spíš kluky, ty jsem měla vždycky radši, víc jsem si s nimi rozumněla. David byl můj nejlepší přítel. Vždycky mi pomáhal jak se zbavit psychické bolesti. Jednou ho napadlo, že až mě bude matka bít, mám to nechat a vychutnat si to. Ale ona mě deptala jen psychicky.
Ve třídě mě všichni šikanovali. Našla jsem si tam ale i tak jednoho kámoše, Radim se jmenoval. A dvě holky Pavlínu a Petru. Fajn kamarádi.
A proč mě vlastně ve třídě šikanovali? Můj kamarád David mě naváděl na takové věci.. každý večer mi radil ať jdu až budou všichni spát, do koupelny a ublížím si a pomáhal mi to zakrývat před rodiči a učiteli. Jenže bohužel , existovala tělesná výchova , kde mě viděly holky. Měla jsem obvázané zápěstí a nosila velké mikiny. V tělocviku jsme to ale mít nesměli. Všichni se o mě dozvěděli, že si ubližuji a otočili se ke mě zády..můj kamarád David ale ne. Poradil mi další věci jak si ubližovat, například jsem se pálila o koberec, spalovala jsem se zapalovačem nebo jsem si ubližovala dokonce i nití, později i rovnou ve škole kružítkem. Upřímně si na tu dobu pamatuji jen matně.. hned vysvětlím proč..

O 7 let dříve

Ve třídě byl jeden kluk. Mirek. Blonďák, sympaťák, měl smysl pro humor a krásné modré oči. Jako každá jsem se v nich okamžitě utopila. Ani nevím jak se to stalo, začali jsme spolu chodit. Byl moje náplast ale nevěděl jak se ke mě chovat, tak jsem se s ním rozešla i když mě to velmi bolelo. Měla jsem ho ráda, na první velkou lásku člověk nikdy nezapomene. Můj kamarád David dostal nápad , že by jsme mohli krást mamce léky a požívat je, že třeba pomůžou uniknout z reality.
Nojo. Jí jsou asi k ničemu, když se pořád chová stejně jako maniak. Říkala jsem si. Tak u mě začala každodenní rutina.
Ráno léky na cukr, léky na břicho, antikoncepce, plus nějaké matčiny léky na hlavu. Ty byly fakt parádní... Časem jsem taky začala dávky zvyšovat
No a večer sebepoškozování.
Takhle jsem přežívala asi měsíc, bohužel si nepamatuji podrobnosti..

Pak se v mém životě objevil někdo další-Daniel. Vysoký, tmavé vlasy, oříškové oči. Další pobláznění..to jsem ale ještě nevěděla do čeho se to zase pouštím.
Bylo to peklo. Bil mě, týral mě, omezoval mě, psychicky a fyzicky mi ubližoval. Opustila jsem ho, ale hledal mě. Začala jsem pít alkohol a absolutně jsem vynechala jídlo. Můj den vypadal asi takto:ráno léky asi šest druhů, ani nevím co. Odpoledne a večer alkohol, sebepoškozování.
Za nějakou dobu mě vyhledal další kluk. To už jsem byla v osmé třídě, zoufalá, nevěděla jsem co se životem. Jmenoval se Martin. Byl menší postavy ale strašně hodný, pokusil se mě vyhrabat ze všeho zlého ..ale marně. Začala jsem sice trošku víc jíst, takže můj den vypadal přibližně takto: ráno: léky , odpoledne : jablko , večer: 1/3 večeře. Ano 1/3. Plus sebepoškozování.
Jeden den, to byla myslím sobota , jsem šla pryč z domu aby mě nekrmili zase nějakým jídlem. Naneštěstí jsem potkala Daniela. Pokusil se mě znásilnit a tato vzpomínka je velmi intenzivní a bolestivá..
šla jsem nahoru do lesů, kdy už cestička začala být užší, slyšela jsem nějaké kroky a ohlídla jsem se.
"Ale ale, kohopak to tady máme, vypadáš jak troska , nezvládáš to beze mě že?" Byl to on. Vysmíval se mi. Byla jsem tam sama a vyslablá.. "je mi bez tebe dobře jen , jen mám hlad" dostala jsem ze sebe nějakou blbost. Začal se mě dotýkat, jeho doteky mě snad bolely, cítila jsem se tak strašně smutná, tak sama, najednou tak sama ve městě co má oči..
"Pojď lehni si, udělám ti dobře, budeš se cítit fajn" snažil se mě Daniel uchlácholit. A tlačil mě k zemi. Z ničeho nic něco někde bouchlo , Daniel se lekl a utekl. Ještě chvíli jsem tam ležela. Neuvědomila jsem si vůbec co se stalo. Měla jsem sukni vyslečenou ke kolenům a kalhotky byli roztržené. Dala jsem se co nejlíp do kupy a utíkala domů.
Tam na mě přišla další spoušť.
"To je dost, jdeš k večeři, je smažený sýr a hranolky pojď , musíš jest, vypadáš strašně, kde ses to válela?" Vyjela na mě mamka jen co jsem otevřela dveře. "Nechci" zamumlala jsem a šla jsem do pokoje . "Tak na to zapomeň slečinko! U nás se žádný jídlo odmítat nebude! Už asi půl roku nejiš snad nic a pokud okamžitě nezačneš jest tak tě odvezu na psychiatrii!!" Křičela na mě matka .
Uhoď si do mě. Uhoď si..říkal si David v mé hlavě, ale neuhodila mě, chytla mě za moji pořezanou ruku a odtáhla do kuchyně.
"Já jest nebudu" odmítala jsem jídlo a přemýšlela jsem co mám udělat abych to mohla zase vyhodit. Vždycky jsem všechno vyhazovala. Snídaně, svačiny, obědy, večeře. Bohužel to moje matka časem našla a sedávala u mě dokud jsem nesnědla alespoň kousek. "Na, snes to" nakrájela mi sýr a cpala mi to do pusy. Snědla jsem polovinu. Polovinu!! Utekla jsem s brekem do koupelny a začala si rýpat ve své nedávné velké ráně. Byla vytvořena nožem, protože žiletku matka schovala, že se tím holím a tupím ji to. To jo. Seděla jsem na vaně, slzy mi tekly, zkoušela jsem zvracet a vydličkou jsem se rypala v ráně a zkoušela si udělat nějakou bolest.
Už.. už mi tekla krev , stíkala po ruce a já cítila uvolnění..
"Co tam sakra děláš?!" Zabouchal táta na dveře.
"Nic jen, jen přemýšlím" odpověděla jsem mu rychle. Už neodpověděl. Nejspíš šel pro matku, umyla jsem zvratky a zavázala si ruku, byla jsem tak vyčerpaná..šla jsem si lehnout , ještě jsem si zapila jeden matčin lék.
Po pár hodinách jsem se vzbudila, bylo ještě světlo. Co se to děje?
Opatrně jsem si stoupla, bylo mi neskutečně zle.
Máma a táta seděli v kuchyni a o něčem se bavili.
"My jsme už jedli?" Zeptala jsem se. Najednou se mi zamotala hlava. Pamatuji si ještě mamčin tázavý pohled a pak.. černočernou tmu.
Probrala jsem se v nemocnici, seděla jsem mámě na klíně a ta mě úzkostlivě držela. "Mami" promluvila jsem na ni. "Co se děje, kde to jsem?" Zeptala jsem se a cítila jsem se jakobych měla každou chvíli umřít.
"V nemocnici drahoušku, odpočívej" odpověděla mi a hladila mě po vlasech .
"Mám tě ráda mami, mám tě moc ráda mami.." opakovala jsem nejmíň milionkrát.
Poté si opět nic nepamatuji až to, že jsem ležela už na lůžku a hrozně mě bolelo celé tělo. Byla jsem tam sama. Zvonil mi mobil. Martin.. co mu mám říct?
"Ahoj.." pozdravila jsem ho nejistě.
"Broučku řekni mi co se děje? Celý den mi nebereš telefon. Nejsi na Facebooku, co je s tebou? " Vyptával se.
"Martínku..já.. já jsem v nemocnici.Moc si nepamatuji, dám ti vědět, jak budu vědět víc. Promiň" ukončila jsem hovor. Volal mi Martin, mamka, taťka. Museli tu být a dovést mi věci.
"No to je dost mladá slečno " pozdravila mě mladá doktorka ve dveřích.
"Zdravím.." pozdravila jsem.
"Tak slečno , popište mi jak jste teď posledních pár měsíců jedla" usmála se na mě vlídně.
"Jím normálně.." vysoukala jsem ze sebe. Hlavně ať nic nepozná.
"To nejite .. vážíte 43 kilo, jste podviživená a vaše maminka říkala že už asi půl roku odmítáte jídlo. Zítra se za vámi staví psychiatr. Do vaší ruky teď vede glukóza a vitamíny, musíte se dát do pořádku. Odpočívejte" ukončila svůj monolog a odešla pryč.
Půl roku? To už je tak dlouho co nejím a pobírám léky? Léky? Och můj bože léky.. oni to zjistí z krve! Pomyslela jsem si a začala jsem plakat.
Klid. Hlavně jim sama nic neříkej .. ani o tom že si ubližuješ, ani o jídle. Je to tajemství..
....
Uběhlo už 14 dní. Pravidelně za mnou docházel psychiatr, dělali mi všechna možná vyšetření. Na nic nepřišli. Jen na to, že jsem psychicky labilní, trpím depresemi, úzkostmi a anorexii.
Nikdy jsem nevěděla co to anorexie je. Az do teď.. neměla jsem páru o tom, že když nejím je to nějaká psychická nemoc.
Martin se semnou rozešel. Nevěřil mi, že jsem ho nepodvedla s Danielem a k tomu mu prý řekla něco moje mamka. Což samo o sobě nesvědčí nic dobrého, protože moje máma ho nikdy ráda neměla. Jako všechny kdo se semnou bavil.
Musela jsem přibrat na 45 kilo aby mě propustili domu. Pokoj ale už potřebovali dřív a máma nechtěla abych ležela na psychiatrii. Nakonec mě propustili s 43.5 kily za podmínky že sním rohlík a přiberu doma na 45 kilo a budu docházet k psychiatrovi. Rohlík jsem jedla asi půl dne, ale snědla jsem ho a mohla jsem jít domů.
Na 45 kilo jsem přibrala, ani nevím jak. Problematika jídla a sebepoškozování ode mě neodešla ani když jsem docházela k psychiatrovi. Máma byla zoufalá, jedla jsem každý den 500 kcal za den, ani o píď víc. Jen dietní potraviny a zdravá jídla, převážně zeleninu a jablka. Každý den jsem se pořezala , i když jen málo. Všechny své léky si matka zamkla do trezoru, začala mi zamykat od 9 večer do 9 ráno mobil v trezoru a na počítač jsem nesměla už vůbec. Přišlo mi to v té nemocnici i lepší jak doma..

Po návratu z nemocnice jsem byla už deváťačka. Zase nový kolektiv. Nová šikana.
Začala se semnou ale bavit jedna nová holka-Tery a pak druhá co přišla v polovině roku-Venda.
Mirek se bavil jen s těma lepšíma, mě neřekl ani ahoj. Bolelo mě to.
Jak ubíhaly dny cítila jsem se jistější a sebevědomější. Našla jsem si ještě jednu kamarádku a cítila jsem se suprově. Nevnímala jsem ani šikanu, řešila jsem své poškozování, jídlo a kamarádky.
Jednoho dne mi Venda podrazila nohy. Věděla že mi na Mirkovi pořád záleží a začala s ním chodit a pořád se sním líbala , zda se tomu tak dalo říkat, přede mnou.
Přestala jsem se s ní bavit.
Martina jsem občas taky vidívala,ale ten se mnou nechtěl mluvit vůbec..prostě mě začal nenávidět.
Našla jsem si ještě jednu dobrou kamarádku - Beu.
Na konci roku mě Mirek opět pozval na schůzku a začali jsme spolu zase chodit , byla jsem tak šťastná , jenže pak to šlo zase všechno ráz naráz..
Tery. Jak jsem si myslela, že je moje dobrá kamarádka , byla akorát tak jedna velká svině.
Šly jsme jednou s Pavlínou a Radimem po schodech do tělocviku a povídali jsme si, za mnou šla Tery . Vůbec jsem nevěděla co se stalo, letěla jsem na zem a vyrazila si zuby. Všichni tam stáli a koukali na mě. Nikdo, podotýkám nikdo, tam za mnou nešel. Viděla jsem Mirka jak na mě kouká a odchází pryč. A poté jsem zase viděla černo.
..
Byla jsem doma dalších 14 dní a roztřídila si.. přátelé..
Bea. Nejlepší kamarádka na 100%. Stálá při mě pořád.
Pavlína a Petra a Radim? Ani se neozvali.
Vendy-skončila už dávno.
Tery? Nojo, sice jsem ve výpovědi řekla, že jsem spadla sama, ale co chcete po člověku s otřesem mozku? Časem jsem si uvědomila že mě musela žduchnout, protože tam nebyla žádná příležitost, že bych jen tak sama spadla. Skončila taky.
Mirek? Může mi zkusit někdy napsat. Nechci ho už vidět.
A pak tu byla ještě Marika, taky dobrá kamarádka.
Zametala jsem všechny ty špatné roky pod koberec a řekla jsem si, že na střední už to musí být lepší. Mám už vybrané kamarády. Nové hledat nemusím.