May

3. Středoškolačka

Bylo 1. září a já, stejně jako všichni prváci, jsem se ocitla v budově střední školy. Byla jsem zmatená a nevěděla jsem kam mám jít. Snažila jsem si vzpomenout jak jsem se vůbec na tuhle střední dostala. Tak strašně moc jsem se na ni chtěla jít. Byla zaměřena na sociální činnost. Jenže jsem si za boha nemohla vzpomenou na den přijímaček. Vím, že na druhou školu jsem přijímačky dělala , na to si pamatuji, byly velmi lehké , taky jsem skončila nějak šestá v pořadí z třiceti žáků.
"Vítejte !" Promluvil ředitel a mě vytrhl z myšlenek. Byla tu i máma, takovou událost by si nenechala ujít. Sice byla ráda, že jsem šla na tuhle školu ale pořád měla pochybnosti, jestli ji zvládnu a zda nejsem moc slabá a podobně. Aspoň , že o tom nemluvila s nikým cizím.
Přes prázdniny jsem se domluvila s jednou holkou, že spolu budeme sedět, byla jsem ráda, že jsem někam zapadla. Nemohla jsem ji ale nikde najít.
"Vaší třídní učitelé si vás teď zavedou do tříd. Přeji úspěšný rok!" Dokončil svoji řeč ředitel a žáci se rozešli za třídními učiteli. Rodiče čekali ve vestibulu.
"Ahoj! No konečně jsem tě našla" promluvila na mě velká , vysoká holka , určitě měla nadváhu. Měla krátké blonďaté vlasy a brýle které nebyly ani na jejím velkém obličeji  vidět. Nevěděla jsem kdo to je.
"Jo promiň to jsem já, Nina, z Facebooku, máme spolu sedět " zakřenila se na mě.
"Nojo jasné. Ahoj " pozdravila jsem ji a šly jsme společně do třídy , kde jsme si sedly.
Naše třídní byla vysoká, krásná, s tmavými vlasy a modrýma očima. Promluvila velmi vlídným hlasem: "zdravím vás žáci, vítám vás v letošním roce. Vypadáte všichni moc milí a příjemní a doufám, že nebudou žádné problémy. Rozvrhy bohužel ještě nemáme , dám vám je hned jak bude možnost. Dnešní den věnujeme informacím , budeme tu tak hodinu. Dvě. Pak budete moct jít domů. Napřed se mi prosím představte" ukončila svůj monolog.
Ale ne, představování. Nesnášela jsem představování, ještě k tomu jsem seděla v první lavici! Cítila jsem se hrozně tlustá , přibrala jsem na 47 kilo , měla jsem na sobě nové šaty s květinami a koženkovou bundu. Měla jsem ofinu učesanou na bok a krátké vlasy po ramena. Nosím odjakživa brýle. Začali samozřejmě se mnou. Proč ne s Ninou? Stoupala jsem si a začala jsem mluvit. "Jmenuji se Marcela , jsem jedináček-a-a jsem stydlivá" vysoukala jsem ze sebe úplnou blbost!! Bože!
"Dobře Marcelko, posaď se" usmála se na mě třídní a pokračovalo představování. Přemýšlela jsem nad tím jak zhubnout. Nechci být tlustá jako Nina..
Za dvě hodiny nás třídní poslala domů.
...
Uběhlo pár dnů na střední škole. Bavila jsem se s Ninou, Lenkou, Luckou, Lukášem, Sarinkou, Klárou a Alžbětou. Nikdo proti mě vlastně nic neměl , jen jsme se rozdělili na skupinky.
Ve škole jsem se pořád ztrácela , tak jsem jednou oslovila jednoho kluka , jsem stydlivá ale byl tam jen on a já šla pozdě na hodinu. Cítila jsem jak se třesu.
"A-ahoj" vysoukala jsem ze sebe.
Podíval se na mě. Byl takový miloučký, měl trošku červený nos , na sobě černé kalhoty, bílé tričko a sako šedé barvy. Měl černé krátké nagelované vlasy a zelené oči. Usmál se.
"Ahoj, copak potřebuješ? "
"No ja" pousmála jsem se "ztratila jsem se tu" podíval se na mě trošku s pobavením a já nechtěla vypadat trapně. "Víš já jsem tu nová a ta škola je taková zmatená, vůbec nechápu jak dvoje schody s odlišným počtem schodů vedou do stejného patra " vychrlila jsem ze sebe.
"No každopádně... Potřebuju do učebny 40" dokončila jsem monolog a stála jsem tam jako opařená co jsem to zase blábolila.
"No jo jasně. Já tě doprovodím" objal mě kolem ramen a vedl mě do dalšího patra , nebyl o nic moc vyšší jak já. U třídy mi řekl ahoj, zase se tak mile usmál a odešel. Jen jsem tam stála a koukala na něj . "Děkuji!" Zakřičela jsem po chvíli , ještě se otočil a zamával mi.
Vešla jsem do třídy.
Kdo to jen byl? A proč na něj myslím ?
Napřed by jsi měla zhubnout pak až přemýšlet nad tím, kdo kdo je.
"Slečno. Kde jste byla? " Vytrhla mě učitelka z přemýšlení.
"Já..já jsem se ztratila. Pardon" omluvila jsem se a usedla vedle Niny. 
Měli jsme matematiku. Nenávidím matematiku. Samé počty , které nedávají smysl. Nina matiku milovala. Ta ale milovala snad vše, z každého předmětu zatím měla samé jedničky.  
...
Po dalších pár dnech  k nám do třídy přistoupila nová holka. Mia se jmenovala. Nejpravděpodobněji se znala už s Luckou, sedly si spolu hned jak došla, s nikým jiným se nebavila , na nikoho jiného se ani nepodívala. Byla vyšší postavy s kratšími hnědými vlasy , hrozně mi připomínala štěně. Malé vylekané štěně. Lucka nás později seznámila a Mia skvěle zapadla do naší party.
Všem z té naší ..party..jsem věřila a svěřovala jsem se jim naprosto se vším, věděli o mě všechno z mé minulosti. Pak se ale stalo něco zvláštního.. nějaké holky z naší třídy se kterými jsem se nikdy dřív nějak nebavila se ke mě otočili zády, začaly mi psát na facebook "ahoj ty .."anorektičko znásilněná" " a podobné věci.. cítila jsem se najednou zase tak jako dřív .tak strašně sama..každým dnem to bývalo horší a horší.. Hádaly se semnou ve třídě, smály se mi, když jsem něco jedla, pořád mi vyhrnovaly rukávy a říkali mi ať se jdu zase někam pořezat..bylo to strašné.. Nejvíc se mnou zůstala Mia. Ty ostatní se kterými jsme se bavila se přidali k většině, nebo byli tak zvláštně nestranné. Nevěřila jsem už nikomu. Zase.
....
Každý pátek jsem v 16 hodin chodila k psychiatrovi. Byla to paní doktorka. Milá, vtipná, trošku starší ale měla jsem ji hrozně ráda. Jednou, když jsem tam zase šla na sezení se mi opět v hlavě objevil David:"pst..jsem tady..nikomu ani muk. Všechno to spolu vyřešíme. Všechno to zvládneme." Dívala jsem se nepřítomně z okna.
"Tak co Marcelko, co ručky a papáš jak máš?" Usmívala se na mě doktorka z druhé strany stolu. "Ano , ano, všechno je v pořádku..mohla bych už jít?" Zeptala jsem se a už jsem vstávala ze židle.
"No dobře Marcelko. Buď opatrná" rozloučila se se mnou doktorka a já šla ven z ordinace.
"Běž po schodech, ne výtahem!" Ozval se v mé hlavě jiný hlas. Ale už dobře známý..
V tom mi zavybroval mobil a došla mi žádost o přátelství na facebooku: Michal Dvorský si Vás chce přidat do přátel.
Kdo to sakra je? Řekla jsem si. No nic potřebuji si někam sednout, není mi dobře , koupím si pití a sednu si.
Koupila jsem si pití a posadila jsem se na nejbližší lavičku do stínu ,napila jsem se a podívala se kdo je Michal Dvorský a údivem jsem vyprskla vodu. Byl to ten kluk co mě na začátku roku vedl do třídy číslo 40. Poslal mi i zprávu.
"Ahoj, snad neruším, na fotce ti to moc sluší MARCELKO. Neztrácíš se už ve škole?:)" Napsal docela milou zprávu. Pomyslela jsem si a začala jsem smolit odpověď.
"Ahoj Míšo, zda ti tak smím říkat, ve škole se už neztrácím, jak jsi mě našel? " Zprávu jsem po sobě několikrát přečetla a řekla jsem si že to docela ujde a zmáčkla jsem poslat. Mám asi ještě tak hodinu , než budu muset jet domů. Tak jsem se šla projít a přemýšlela jsem nad hlasy v mé hlavě, skočila jsem si do obchodu, že si vyzkouším něco v terranově mají čísla XS a našla jsem i XXS. Tak krásné věci! Chci být tak štíhlá! Snažila jsem se do toho nasoukat. Marně. "jsi zase tak tlustá. Bože pár let jsem tě nechala samotnou!"
Říkal si hlas v mé hlavě. Moc dobře jsem věděla co to je za hlas , ale stejně jsem se sama sebe ptala kdo to je. Proč na mě po tolika letech mluví.
"Dovolila jsi mi odejít. Ale ne úplně víš? Já jsem stále tady jen jsi mě ignorovala, pořád jsi poslouchala ty žvásty jaká jsi nemocná anorektička a že musíš jest a dívej se jak jsi dopadla!!!" zacpala jsem si uši , i když jsem věděla, že to těžko pomůže, mluvím v podstatě sama pro sebe.
Vzala jsem si věci a šla na autobus.
S Michalem jsem si ještě psala byl hrozně milý.
Večer jsem si dala zeleninu a šla si lehnout. Psali jsme si do doby než mi mamka zase vzala mobil. 
"Musím už jít. " Napsala jsem když jsem viděla jak se ručička posunuje k osmičce.
"Kampak?" Odepsal Michal.
"No..půjdu se dívat na televizi a spát :)" napsala jsem jak nejrychleji jsem mohla.
"Ajo, škoda Marcelko. Tak snad se brzy uvidíme , sladké sny, troufám si říct o nás " napsal Michal a máma mi už trhala mobil z ruky.
Bože.. proč mi to jen dělá. Michal byl tak skvělý.
Začala jsem zase přemýšlet o tom co se stalo ve třídě a o mých hlasech v hlavě. Co se to se mnou vlastně zase děje?
Opět jsem počkala až všichni usnou a odplížila jsem se do koupelny , měla jsem už vlastní žiletky. "Tak je to správně, to ti pomůže jako vždycky.. pojď udělej to" Nabádal mě David.
Pravou rukou jsem vedla řez podél žil které jsem viděla na svém zápěstí. Už se uvolňovaly kapičky krve, už tekly.. Sedla jsem si na zem a začala plakat...
Jsem zase tam kde jsem byla..
Asi nemám na to začít nový život jako středoškolačka..